O historickém šermu s Petrem Kozou

Na jméno ing. Petra Kozy, svobodného šermířského mistra, jsem prvně narazil v roce 1988. Tehdy krátce vycházel Zpravodaj ZO Svazarmu 4009/942, což nebylo vlastně nic jiného, než před bdělým okem strany maskovaný klub vojenské historie. Tehdy v něm pan inženýr publikoval několik statí věnovaných teorii historického šermu. Přiznám se, že tehdy na mně působily jako zjevení – netušil jsem, že se touto oblastí někdo v teoretické rovině v Československu vůbec zabývá.
Pak se dlouho nic nedělo. Když jsem se ale před lety prvně dostal k internetu, bylo shodou okolností mým vůbec prvním chatem www.forum.sk, kde fungoval i systém specializovaných auditorií. Tam jsem objevil jedno moderované Ivanem Belickou z banskobystrické skupiny Cassanova, ve kterém se jeden čas vedl poměrně hloupý spor „O Kozu“. Zdálo se mi, že se v něm utkávají jeho žáci s šermíři, kteří si sebevědomí budují napadáním autorit. Koneckonců, věc známá i z jiných oblastí. Ve mně jen posílil přesvědčení, že tohoto člověka bych měl poznat. Navíc jsem se dozvěděl, že někteří čeští šermíři dokonce váží cestu na Slovensko, aby se zúčastnili šermířské školy, které pan inženýr pořádá.
Bylo tedy velmi příjemným překvapením, že Peter Koza se společně se svou skupinou účastní festivalu Lithewa 2003. V poměrně nabitém programu si našel chvíli i na pár odpovědí.

Vedl jste zde workshop, který právě skončil, jak se Vám pracovalo?
Strávili jsme tu týden a samozřejmě ty polní podmínky ovlivnily koncentraci. Navíc je tu krásné prostředí, a to pochopitelně rozptyluje.Takže svým způsobem bylo absolvování taková historická lahoda, ale na druhé straně to bylo na úkor kvantity. Vstupovaly nám do toho i povětrnostní podmínky, takže účastníci to měli poněkud autentičtější. V standardní škole je samozřejmě postaráno o to „sociálno“, aby se žáci mohli absolutně koncentrovat. Tady jsme trochu strádali, protože nám poměrně dost pršelo. Měli jsme sice náhradní prostory, ale po jedné zkušenosti jsme se tam už nestěhovali, protože jsme přemísťováním hrozně ztráceli čas. Pokud bych to hodnotil ryze funkčně, tak jsme toho stihli o něco méně. Navíc to byla kombinovaná škola (štít s mečem a hole – pozn. wol.), kterou běžně neděláme. Takže výstupem nebyla aprobace s tím, že bych dával nějaké atestační listy. Na druhé straně ta škola byla přípravou, i když velmi dílčí, na závěrečné vystoupení.

Jak se Vám líbí program hlavního dne?
Ta akce má velmi zajímavý, nezvyklý charakter. Organizátoři hrají vlastně jeden příběh v průběhu celého dne. To znamená, že se neopakuje totéž dokola, ale je tu stále něco nového, což má diváka přivést k tomu, aby to viděl celé. Jednotlivé díly skládačky jsou vytvořené tak, že se mohou zúčastnit prakticky všichni účinkující.

Vzpomínáte rád na některé minulé festivaly?
Hlavně Moraváci dělali výborné festivaly. Všichni tam měli stejně daleko. Konaly se na začátku a na konci sezóny. Na začátku sezóny se všichni pochlubili novými představeními a na konci ukazovali, jak jsou dobří, jak se vymakali. A to byly soutěžní festivaly. V porotě byl režisér, choreograf, já tam byl za šerm a dělalo se vyhodnocení nejlepšího souboru, programu, šermíře, bylo i divácké ocenění. Lidem to ukazovalo, jak to dělají ti druzí, ukazovalo to cestu, kudy jít. Nešlo tam jenom o to kritizovat, ale říct: toto bych, chlapci, řešil jinak. A tím netvrdím, že by to bylo lepší řešení, ale jiné řešení.

Co považujete za největší bolest současného šermu?
Neodvážil bych se mluvit o tom, že existuje jedna největší bolest. Ono je to totiž o tom, že šerm je odvětví, které vybujelo z ničeho nic. Když to srovnám například se stavem za komunistů, tak jsme měli lepší podmínky v jedné věci : Lidé tehdy měli určitou potřebu. Nemohli cestovat za hranice a tak se chtěli seberealizovat jinak. A ta seberealizace se mimo jiné projevovala tím, že utíkali k historii. Tak jsme se sešli tam, kde nebyla cenzura, zpívali jsme takové písničky, jaké jsme chtěli, seděli jsme u táboráků s kamarády a nebyl tam žádný nastrčený fízl, a jestli byl, tak jsme o něm nevěděli. A přitom v těchto polních podmínkách vznikala docela slušná kvalita. Nešlo jen o peníze, jen výjimečně bylo pár skupin, které pak jezdily do zahraničí. Ta brutální komerce se ještě nerozmáhala. Teď nastala situace, kdy za zhoršených amatérských podmínek vzniká značná komerce. To znamená, že lidé, kteří nemají ani na to, aby byli slušní amatéři, se stanou velmi rychle profesionály. Bez jakékoliv přípravy – ať už šermířsko-morální či jakékoliv jiné. A také se mi zdá, že trh není vycvičený. Když přijdete na koncert a uslyšíte někoho mizerně vrzat, tak ho vypískáte. A divák nepotřebuje žádné extra vzdělání, aby poznal, jestli se mu to líbí nebo nelíbí. Když někdo špatně šermuje, divákovi se to sice nelíbí, ale myslí si, že to tak musí být a trpí. A to je chyba. Divák prostě není dostatečně připravený vnímat šermířské umění v kvalitě. Další problém je, že žánrově není vyjasněné, co my vlastně jsme.

Myslíte spor mezi scénickým a historickým šermem?
Ne tak úplně. Za tím se většinou skrývají lidé, kteří do toho chtějí propašovat špatný šerm. Já říkám, že šerm může být dobrý nebo špatný. To, jestli je scénický nebo historický, to jsou jen slovíčka, jenom obezličky. Když máte kvalitní šermíře, tak je to vždycky historické, protože to je věrné. Mohu někdy říct, že tam je anachronismus, že tehdy se tak ještě nebojovalo, že tehdy ten prvek ještě nebyl známý, ale to už jdeme do hloubky. Není to tak důležité pro diváky, ale mělo by to být důležité mezi námi šermíři. Jestliže někdo kvalitně šermuje, i když anachronicky, tak je to stále dobrý šerm. Jenom bych mu řekl, ať je férovější k historii. Pokud ovšem někdo dělá šerm špatně a říká: my neděláme historický, ale scénický šerm, tak je to s odpuštěním sračka, která se chce navonět.
Ta žánrovost je v něčem jiném. Jsme pohybové divadlo? Máme dělat hrané věci? To znamená – špatným hereckým projevem doplňovat svoje šermování? A nebo – máme vůbec hrát, nebo do sebe jen mlátit? Není to degradace šermu? Když diváka nezaujme postava a děj, tak už tam zůstane jenom to násilí. A já se ptám proč? Takže je třeba tam najít funkce umění – aby tam byla estetická funkce, etická funkce. Všechny tyto věci, které vytvářejí dobré umění, se musejí dostat do našeho projevu. Šermíři by měli mít ambici kvalitně pracovat. Často se totiž řídí tím, co vidí a řeknou si: takhle to dokáži taky. Mělo by se také nějakým způsobem vytvořit kritické fórum, které by odborně působilo. Ne aby deptalo lidi.

Kritika je věc, která se špatně snáší ...
Já když kritizuji, většinou mi říkají, že to zní jako pochvala. Tedy hledám cestu, jak člověka neurazit, ale jak ho navést na tu správnou věc, abych mu ukázal jeho klady i jeho zápory. Samozřejmě to se mi vždy nepodaří a jsou lidé, kteří se i urazí. Konečně jste si mohl všimnout, že si servítky neberu.

Jsou ještě další nedostatky?
Dále jsou zapotřebí profesionálně zdatní lidé, kteří by šermířům dělali servis. Normální herec má režiséra, choreografa a vůbec zázemí. To neznamená, že neumí hrát, že se neumí pohybovat nebo tancovat, ale někdo ho musí usměrňovat, aby to dělal dokonaleji, aby překročil své vlastní, přirozené schopnosti a nastudoval to tak, aby to bylo nad ně. Myšlenkou tedy je, aby šermíři nedělali věci na koleně. Aby nepsali scénáře, když nejsou scénáristi. Nemusejí to být hned profesionální scénáristi, ale musejí mít ten talent od Boha. Složitější už to je u režisérů, tam je ta škola důležitější. On nemusí mít větší talent než ty, ale má v rukávu připravenou celou řadu řešení. A takoví lidé nám scházejí . Buď musí být tak geniálně nadaní, že nevědí, proč to tak dělají, ale prostě to udělají, nebo musejí znát řemeslo. Je to princip: vidím koně a namaluji, co vidím, a nebo jsem učený Egypťan a vím, jak se maluje kůň.

V čem vidíte hlavní rozdíly mezi situací v Čechách a na Slovensku?
Šerm v obou zemích začínal v podstatě stejně. Tam je rozdíl jenom nějaký rok, kdy vznikli Mušketýři a bandité v Čechách a my (Tostabur – pozn. wol.) na Slovensku. Ale v Čechách ten boom, ten výbuch, nastal o něco dříve. Dnes tam je něco kolem šesti set skupin, na Slovensku ke stovce. Já netvrdím, že to kvantum má být kritériem, ale mají o mnoho větší zkušenost. A hlavně české publikum je z určitého hlediska vhodnější. Je to základní povahový postoj. Slovák je hrozně nedůvěřivý – nám totiž mnoho let lhali. To se projevuje tím, že když v Čechách začnete stavět pódium, tak se sběhnou lidé z okolí, aby zjistili, co je ke koukání. A potom ti diváci i přijdou a je hlediště zaplněné. Na Slovensku začnete na ulici stloukat pódium a všichni se schovají. To už musí být opravdu super reklama a teprve potom přijdou. Žánr je ale poznamenaný i tím, že některé skupiny začínají bez kvality a pak se stane, že divák si řekne: jo šerm, to už jsem viděl, to je špatné. S tím se dá těžko něco dělat. Já zastávám názor, za který mě mnozí nemají rádi, že ne každý může dělat vystoupení. Kdo to neumí, ať si hraje na vlastním písečku, ať si hraje pro kamarády, když ho to baví. A ať se učí. Myslím, že šermíři by se neměli učit šermovat, aby hned dělali program. Takový program je potom spousta kompromisů a už se přes tuto hranici nikdy nedostanou.

Atmosféra rozhovoru byla zcela v duchu tématu. Pan inženýr byl po celou dobu konání akce oblečen do historického kostýmu, vedle byla improvizovaná stáj, kde řehtali koně a za námi se tyčila velkolepá zřícenina Lietavského hradu. Mě čekala hlavní část festivalu, v jejímž rámci bylo i vystoupení skupiny Tostabur, kterou svobodný šermířský mistr Peter Koza vede.