Mukačevo – hrad Palanok

Hrad Palanok nalezneme na území někdejší Podkarpatské Rusi na řece Latorici nad městem Mukačevo, kde končí nížina Potisí a začíná podhůří Východních Karpat. Impozantní pevnost leží jihozápadně od města na výrazném kopci sopečného původu, jehož vrcholek je 68 metrů nad okolní rovinatou krajinou (188 m.n.m.). Název hradu je odvozen od maďarského slova palank označujícího kolovou hradbu, která jako první pás opevnění dříve obkružovala celé úpatí kopce. Jméno města Mukačeva podle lidové etymologie pochází od utrpení poddaných budujících feudální sídlo. Jiná „teorie“ hledá a odvozuje název města od slova „mouka“, neboť v blízkosti stával mlýn. Třetí výklad hovoří o tom, že výraz Munkács (maď.) znamená „namáhavý“ a vyjadřuje námahu, kterou Maďaři museli překonat, když tudy přišli do Uher.

Pohlednice z roku 1916

Informace o založení hradu chybí. Snad už v 9. až 10. století zde mělo stát menší opevnění chránící západní hranici Kyjevské Rusi, které ale v 2. polovině 11. století nevydrželo maďarský nápor. První zmínka o městě pochází až z 12.-13. století. Roku 1086 okolí Mukačeva zpustošila polovecká vojska a v letech 1241-1242 se tudy přehnaly tatarské hordy. Koncem 13. století, kdy hrad již prokazatelně stál, na toto území sahal vliv haličského knížete Lva Daniloviče a v letech 1301 – 1320 byl Palanok i s městem součástí Haličsko-Kolyňského knížectví. Teprve potom se stal součástí uherského království (Burma, Gorškov). Podle Janoty byl hrad majetkem uherských králů už v roce 1290 a poslední Arpádovec na uherském trůně Ondřej III. ho daroval palatinovi Omodějovi. Jeho potomci ho vlastnili do roku 1312. Tehdy se spolu s další východoslovenskou šlechtou připojili k protikrálovskému povstání Matúše Čáka, ale byli v bitvě u Rozhanovců poraženi a hrad jim uherský panovník Karel Robert odňal.

Bohatší a jasnější prameny jsou k období, kdy na mukačevském hradě sídlil výjimečný šlechtic Theodor Konrjatovič. Tento podolský kníže přišel o své území v boji s litevským knížetem Vitoldem a stal se obětí sjednocovacích snah tohoto panovníka. Po porážce roku 1393 se na rok dokonce ocitl v zajetí. Když se mu podařilo zachránit, odešel s rodinou a s větším počtem družiníků do Uher, kde panoval Zikmund Lucemburský. S tím se znal zřejmě ještě z předchozího období, protože panovník mu roku 1396 daroval panství makovecké a mukačevské (Janota chybně 1354). Poměrně krátké působení Korjatoviče je považováno za období rozkvětu. To je patrné i na přestavbě hradu Palanku, z něhož se stává sídlo významného feudála. Na dosud řídce osídleném území se usazují Korjatovičovi družiníci, přicházejí sem osadníci z jeho původní državy a nový pán s sebou přinesl i svou víru východního ritu. Období prosperity ale nemělo trvat dlouho. Roku 1410 se Theodor Korjatovič vypravil do Podolska, kde se přesvědčil, že jeho návrat je vyloučen, a 1414 umírá. Podle jeho písemného přání měly být ostatky knížete pochovány v baziliánském klášteře v Mukačevu, ale dosud není jisté, kde zemřel a kde nakonec jeho tělo skončilo. Po Korjatovičově smrti na mukačevském hradě žila jeho manželka Olga (Vaĺga, Valha), která svého manžela přežila o čtyři roky.

Protože Korjatovič zemřel bez mužských potomků (dcery Anna a Marie byly zaopatřeny), věnoval Zikmund hrad Matyášovi Palóci. Hrad ale záhy ovládl srbský despota Štefan Brankovič. Po jeho smrti roku 1427 panství přechází na jeho vnuka Vlka Jiřího Brankoviče. Roku 1439 se Mukačevo opět stává majetkem koruny a od panovníka ho na krátký čas získává královský soudce Ladislav Palóci. Už roku 1449 ale panství získává Jan Hunyady a v držení rodu je Palanok až do roku 1495 (Matyáš Korvín, Alžběta Szilágyi a Jan Korvín). Je zajímavé, že za vlády Vladislava II. Jagelonského se z výnosů mukačevského panství pokrývaly náklady královské kuchyně.

Na přelomu 15. a 16. století hrad rychle střídá držitele. Důležitou událostí těchto let, je povstání obyvatel města v rámci vzpoury Jiřího Dóži. Tehdy poddaní dobyli hrad a vyhubili jeho posádku. Následovalo tvrdé zúčtování s povstalci, které s následnými kontribucemi znamenalo dlouhodobý úpadek. Od tohoto okamžiku prakticky kraj v okolí nezažil delší období klidu. Po porážce Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče 1526 začíná boj o uherskou korunu mezi Janem Zápolským a Ferdinandem I. Situaci vyvíjející se ve prospěch Habsburků radikálně změnilo Zápolského spojenectví s Tureckem.To otevřelo turecké armádě cestu k Vídni a roku 1529 Zápolskému umožnilo získat spolu s dalšími pevnostmi i Palanok, jenž obratem dává svému stoupenci Štefanovi Báthorymu. Po jeho smrti 1531 se hrad dostává do rukou zpátky Zápolskému a po něm ho zdědila jeho manželka Isabela, která panství po vzájemné dohodě postoupila císaři Ferdinandovi I. Mukačevo ale nadále zůstává sporným územím. Isabela Zápolská opět dobyla Mukačevo, které roku 1566 zase oblehla silná císařská armáda pod velením Lazara Schwendyho. Město bylo prakticky zničeno a posádka se po urputné obraně, kdy pevnost byla vážně poškozena dělostřelectvem, 22.února 1567 vzdala. Hrad se stává opět královským majetkem a roku 1573 ho Maxmilián II. dává do užívání Gasparu Magócsimu.

Rod Mágocsi (resp. Esterházy – po svatbě vdovy po Františku Mágosci s Milkulášem Esterházy) ho měl v držení až do povstání Gábora Bethlena (1619-1622), který Palanok získal na základě dohod uzavřených v Mikulově a ve Vídni. Nový majitel nechal hrad opravit a především zkvalitnil jeho opevnění. Po Bethlenově smrti vdova Mukačevo prodává za 200. 000 zlatých sedmihradskému knížeti Jiřímu Rákóczimu I., který pokračoval v opevňovacích pracech. Sedmihradská knížata zde pak vládnou 78 neklidných let.

Roku 1648 se do Mukačeva donesly zprávy o povstání Bohdana Chmelnického na Ukrajině a objevil se zde i velký oddíl kozáků. Katolická církev v obavách před rostoucím vlivem pravoslaví se rozhodla místní věřící svázat unií (1649) – tedy obřady nadále měly mít východní charakter, ale hlavou byl papež. To v Mukačevu vyvolalo nepokoje. Situace 1657 využila polská katolická šlechta, která knížatům Rákóczi nemohla zapomenout jejich kontakty s Chmelnickým. Vojsko pod velením knížete Ljubomirského vypálilo město Mukačevo a jeho obyvatele pobilo.

Sňatkem vdovy po Františkovi Rákóczim Ilony Zrinské s dalším mocným uherským feudálem Imrichem Thokolym je Mukačevo zataženo do protihabsburského povstání. Thokolymu se v první fázi podařilo dobýt Slovensko, ale roku 1685 byl poražen a dokonce zajat. K Mukačevu, které bránila Zrinská s třemi tisíci muži, 42 děly a třemi moždíři, v létě téhož roku dorazila císařská armáda. Obléhání trvalo neobvykle dlouho – posádka se vzdala až v lednu 1988. Rakušané pak dobudovali vnější linii opevnění. Velitel hradu generál Kaiser Palanok nechal upravit podle barokních zásad fortifikačního stavitelství – věže a hradby byly sníženy. Zrinská spolu s dětmi byla internována ve Vídni.

Františku II. Rákóczimu se podařilo z vídeňské internace uprchnout a rozpoutat další povstání. Po prvním neuspěšném pokusu (1703) se mu v únoru 1704 hrad podařilo dobýt. Mukačevo hrálo v plánech povstalců zřejmě významnou roli. Z transylvánského města Nagy Banya (dnes rumunské Baia Mare), které bylo v nebezpečí, sem přenesli mincovnu. Zařízení bylo instalováno 1705 a na počátku příštího roku byly raženy první peníze, ovšem z raznic nesoucích ještě letopočet roku předchozího.Ostatní mince už nesou označení CM (castrum Munkacs) a také heslo „pro libertas“. Roku 1711 Palanok obklíčilo císařské vojsko o po krátkém obléhání, kdy město bylo opět zničeno, ho dobylo.

Rakouská armáda hrad nechala opět opravit, ale ten postupně ztrácel na svém významu. Návštěva císaře Josefa II. 1. června byla jen epizodou, od níž si poddaní, jak v mnoha obdobných případech bylo časté, slibovali více, než bylo reálné. Palanok se roku 1789 na více než sto let změnil ve vězení především pro politické vězně. Roku 1834 dokonce z větší části vyhořel a byl opraven jen nedůsledně. Ještě jednou se ale o něj bojovalo. V období revoluce 1848 byl v pevnosti umístěn prapor císařského vojska pod velením majora Františka Laubeho, který se vzdal uherským povstalcům. Vězni byli osvobozeni a v městě vznikly orgány místní samosprávy, ovšem jen do potlačení revoluce. Roku 1855 císař František Josef II. definitivně zbavuje Palanok statutu pevnosti a ponechává mu jen úlohu věznice, kterou byl až do roku 1897.

1905 bylo v dražbě prodáno zařízení hradu, který se dostal do správy ministerstva financí. Ta ho však nechala chátrat až do doby, kdy na Podkarpatskou Rus přišly československé státní orgány. Ty mimo jiné nechaly odstranit miléniový pomník – obelisk vybudovaný roku 1896 uherskou vládou. Jeho podoba se dochovala na řadě dobových pohlednic ještě z období první republiky.