Merle kontra Tři mušketýři

Snad poprvé bez větší pozornosti vyšel další díl rozsáhlé historické fresky francouzského spisovatele Roberta Merleho. Zní to skoro neuvěřitelně, ale Lilie a Purpur je už desátým pokračováním Dědictví otců, jakési kroniky, v které nás členové rodu ze Sioraku provázejí dějinami Francie od druhé poloviny 16. století. Merle se ve svém vyprávění dostal až do vlády Ludvíka XIII., tedy do období Dumasových (otec) Tří mušketýrů a nebojí se podat svou vlastní interpretaci mnohokrát převyprávěného a zfilmovaného příběhu. Poslední díl stejně jako dva předchozí vydala Mladá fronta.

Průvodcem čtenáře, nebo podle oslovní v textu spíše čtenářky, je Petr Emanuel ze Sioraku, dvořan francouzského krále Ludvíka III. Panovník už není oním předčasně vyspělým dítětem jako v předchozím díle, ale stává se skutečným, i když poněkud náladovým, správcem své říše a v moudrém Petrovi Emanuelovi má jednoho z mála skutečně oddaných šlechticů. Tomu odpovídá i delikátnost úkolů, kterými ho pověřuje. Děj začíná v okamžiku, kdy je Siorak vyslán za panem ze Schomberku, který byl na základě falešných obvinění poslán do vyhnanství, aby ho opět uvedl do světel královského dvora. Díky důvěře, které se Petr Emanuel těší u panovníka, je čtenář přítomen zákulisním diplomatickým jednáním. Kromě služby koruně ale hrdina podobně jako jeho předci s rozvahou spravuje své panství, bije se s padouchy a prožívá galantní dobrodružství.

Na scéně pochopitelně neschází ani půvabná královna Anna Rakouská, vévoda Buckingham a kardinál Richelieu. Narozdíl od Dumase má Merle mnohem méně pochopení pro milostné vzplanutí mezi nejkrásnější ženou Francie a Angličanem. Asi nejhůř vychází v jeho podání z celé aféry Buckingham, kterého líčí jako komickou figuru poněkud omezeného hejska. Naopak zloduch Richelieu se mění v bystrého státníka, který rozhodně nepředstavuje pro Ludvíka XIII. nebezpečí, ale je mu silnou oporu. To zřejmě odpovídá skutečnosti více než interpretace Dumasova. Ve srovnání s Dějinami Francie od Andrého Mauroise se mi zdálo, že Merle je o něco shovívější ke králi.

Spisovatel nezůstává nic dlužen svému vypravěčskému umění, jak je známe z předchozích dílů, včetně některých schémat. Vzhledem k tomu, že Petra ze Sioraku opouštíme na konci knihy těsně před obléháním La Rochelle, je jen otázkou času, kdy se dočkáme pokračování cyklu, který byl původně koncipován jen jako šestidílný. Merle je nejen znamenitý vypravěč, ale drží se i historických faktů. Proto je škoda, že poslední tři díly vydané v Mladé frontě už neobsahují alespoň stručný doslov od některého z historiků, jako tomu bylo u svazků vydaných Odeonem, kde v závěru bylo několik stránek textu od Josefa Polišenského.