Dvě výstavy pod jednou střechou

Čirou náhodou při poslouchání rádia jsem se dozvěděl o nevelké a časově omezené výstavě (do 27.října 2002), kterou ve spolupráci s Umělecko-průmyslovým muzeem uspořádalo Muzeum hl. m. Prahy. Věnována je sklu a toto téma na ploše dvou sálů bere skoro „od Adama“, tedy od doby železné, abychom byli přesní. Tu zde reprezentují skleněné korálky, které mají k představám čiré hmoty ještě hodně daleko. Dnešnímu pojetí se ale už blížil nazelenalý francký pohár z 6.-7. století. Pro ty, kdo se zajímají i o práci restaurátorů, zde byly fotografie exponátů předtím a potom, co prošly jejich rukama.

V souvislosti s našimi zeměmi bylo zajímavé například zjištění, že v předhusitské době se v Praze uživilo 24 sklářů, kteří dělali výhradně vitraile. Renesanci reprezentovaly ukázky „benátského skla“. Kusy vyrobené v Čechách se ale kvalitou nemohly rovnat italským originálům. Pokud sklář tehdy udělal nějakou chybičku, zakryl ji ve finále emailovou výzdobou, zlacením nebo rytinou. Mezi několika kusy se vyjímal jemný opalizující pohárek na víno. Rudolfínská doba bývá spojována s alchymisty více než s čímkoliv jiným. Proto zde nesměly chybět alespoň napodobeniny jejich „nádobíčka“. Baroko, které v našich podmínkách kladlo důraz především na duchovní rozměr umění a jeho služby protireformaci, reprezentovaly domácí oltáříky a půvabně naivní obrázky na skle, jejichž soudobé kopie dnes visí v nejedné chalupě. Naopak světský empír skla mimo jiné využíval k výrobě výplní do nábytku nebo tehdy oblíbených flakonů.

Druhá místnost byla věnována sklu od začátku 20. století až do současnosti. Za pozastavení snad stojí starý nabídkový katalog sklářské firmy nabízející klasické pivní „půllitry“. Zdálo se až neuvěřitelné, z jakého sortimentu si kdysi mohli výčepní vybrat u jediného výrobce. Za drobný příplatek bylo na sklenici možné umístit i „logo“ pana restauratéra. Podnik pak propagovala patřičná reklamní tabule malovaná opět na skle. A takto bychom mohli pokračovat až do současnosti, kterou zde zastupovaly výrobky od technického skla přístrojů až po vysloveně umělecká díla. Kdo z výstavy nespěchal, mohl si na videu prohlédnout starší dokumenty z českých skláren.

Druhou výstavu jsem v Muzeu hl. m. Prahy shlédl více méně náhodou, nicméně i ona stojí za pozornost, zvláště pokud se pokoušíte fotografovat památky. Měla prostý název Fotografie architektury a představovala práci fotografa Věroslava Škrabánka, který se zachycováním tváře historických staveb zabývá profesionálně pro památkáře. Nejednalo se o žádná romantická zákoutí či obecně známé budovy. Naopak na fotografiích se objevovaly zdánlivé maličkosti jako okenní římsy či schodiště, které se ovšem pod tím správným světlem a úhlem pohledu měnily v svébytná umělecká díla. Na první pohled „obyčejná věc“ by na fotografii pana Škrabánka byla zajímavým doplňkem každého interiéru. To ovšem neznamená, že by fotografie něco ztrácely ze své informační hodnoty. Po shlédnutí této výstavy u mě už tvrzení „jako dokumentační fotka to stačí“, které ve své okolí čas od času slýchám, neobstojí.