Libušín jubilejní, reportáž

Účastníci prvních bitev na Libušíně se už pomalu mohou považovat za pamětníky,protože akce pořádaná každoročně skupinou Kyrius se letos konala už po desáté. Za předchozí léta se stala jakýmsi neoficiálním zahájením šermířské sezóny a zřejmě největším podnikem svého druhu u nás vůbec. Kritici mohou namítnout, že se z šermířského klání stala pouhá show ne nepodobná pouťovým atrakcím a silného počtu účinkujících je dosaženo značnou shovívavostí vůči jejich úrovni. Jistě, budou mít pravdu, ale nic to nemění na tom, že pro podobně postižené lidi to je jedinečná příležitost se alespoň jednou za rok se setkat.

Letos pořadatelé opustili říši fantasy a děj bitvy zasadili do středověkých Čech. Romantický příběh začíná na turnaji, z kterého je rytíř Kuba ze Střekova právem vyloučen. Záhy kolem sebe soustřeďuje podobné nespokojence a společně obsazují pustý hrad. Odtud podnikají loupežné výpravy do okolí tak dlouho, až vesničanům dojde trpělivost a vzbouří se. Jejich odpor je však zlomen, takže kosa narazí na kámen, až když drsňák Kuba přepadne obchodní karavanu a unese nevěstu z královského rodu. To už i panovníkovi dojde trpělivost a s Kubou zatočí. Loupežnická vojska ještě chvíli vzdorují, ale posléze jsou rozprášena a jejich velitel zabit v souboji. Následuje velké veselí a samozřejmě svatba. To je v kostce děj, za který ovšem hlavou neručím. Hned vysvětlím proč.

V mluveném komentáři se pro mnoho slov ztrácel obsah. Autor scénáře jakoby zapomněl, že méně je někdy více. To ostatně platilo i v případě spíkrů vyprávějícím před vystoupením vtipy, kterým se nikdo nesmál. Úvodní slovo o geografické poloze Čech a s velmi podivným exkurzem do historie nudou přímo ubíjelo. Nepřehlednost vlastního děje pak asi nejvýstižněji charakterizoval povzdech jedné z divaček, která si asi v půli představení optala: "kde se tam vzal ten Zbyšek?" Nebyla sama, kdo si podobné otázky kladl. Možná by nebylo od věci vyvěsit před vystoupením jeho děj na ceduli. Konečně u některých druhů dramatického umění je obsah součástí tištěného programu, takže by to nebylo nic nového pod sluncem. Vzhledem k tomu, že stejně vždycky zvítězí ti hodní a nejmenší diváci číst neumí, nikdo by nebyl připraven o překvapující rozuzlení. S tím souvisí i další problém: po vystoupení jsem od jeho účastníků slyšel několik stížností na jeho zbytečnou délku. Lví podíl na tom kromě verbální průtrže měly i odklady jeho začátku. Jako diváka mě celkem nezajímalo, že někdo chodí na poslední chvíli nebo pozdě. Jestliže oddalování zahájení bylo vůči divákům nezdvořilé, pak vůči účinkujícím čekajícím často v těžké zbroji bylo bezohledné.

K atraktivnosti letošního ročníku letos výrazně přispěla přítomnost šesti koní na bojišti. I když hráli jen okrajovou roli, rozhodně byli divácky vděční například při úvodním turnaji. Nasazení zvířat při takových akcích bývá dost rizikové, což se ukázalo, když se dva z nich splašili, což ovšem vím ovšem jen z doslechu, neboť jsem byl na opačné straně prostoru pro diváky. Nemohu posoudit, nakolik byla situace dramatická, ale koně by měli být na takové akce zvlášť připraveni. Přítomnost velkého množství lidí musí být pro zvíře stejně stresující jako hlučné výstřely z palných zbraní.

Vlastní střet armád se od předchozích ročníků příliš nelišil. Přibližně stejný se mi zdál i počet zúčastněných - organizátoři hovořili o 150 skupinách historického šermu. Za šťastné považuji, že jedno ze shromaždišť účinkujících bylo přímo vedle diváků, takže i ti, kdo nezískali atraktivní místa, se měli na co dívat. Také kulisa se mi zdá jakoby rok od roku lepší. Přijatelnější se mi jevila i pořadatelská služba. Zatímco loni to byla jakási parodie na Ramba, letos se její členové chovali kultivovaně.

I letos muselo několik účastníků bitvy vyhledat ošetření. Zaregistroval jsem jen drobné šrámy, které snad bez výjimky utrpěly "plechovky". Asi plátová zbroj více svádí si "pořádně praštit", zatímco agresivního "keckaře", kterých stále přibývá, si nikdo pořádně "natřít" nedovolí. U některých zbrojí jsem si navíc při pohledu zblízka všiml, že jsou dost odfláknuté. Ostré, často i zubaté hrany vyvolávaly dojem, že brnění pro svého majitele nepředstavuje ani tak ochranu jako spíš riziko.

Doprovodný program se mi zdál také o něco lépe propracovanější. Mohl bych hovořit o skupině historického tance, o zápasící tlupě jakýchsi ahistorických barbarů Conanů nebo šikovných žonglérech. Já se zastavil na tržišti u potulného zpěváka. Ne že by měl nějaký zvlášť vyvedený kostým nebo předváděl kdovíjak uměleckou produkci. Jeho písně navíc vůbec nebyly historické. Zřejmě jeho vlastní texty však byly natolik osobité a vtipné, že dokázaly zaujmout značné množství lidí. Skoro bych řekl, že svou nevázaností a košilatostí se atmosféře středověké pouliční produkce dost blížily.

Ze stánků s potřebami pro šermíře mě nejvíce oslovily dva, které nabízely funkční repliky kuší. V cenových relacích od 3.500 do 7.000 korun (za těžkou kuši s heverem) se mi zdály finančně dostupné. Zajímala by mě jejich životnost, dostupnost servisu a zda-li se ve střelbě s nimi pořádají soutěže.

Počasí jubilejnímu Libušínu příliš nepřálo, protože vyvrcholení bitvy doprovázel déśť. Přesto byla divácká účast vysoká a stejně tomu bude určitě i v příštích letech. Setkání na přelomu dubna a května se už stalo tradicí a vrylo se také do povědomí veřejnosti. Můžeme mít k jednotlivostem výhrady, ale na druhé straně je třeba vidět nemalé a celkově úspěšné úsilí organizátorů. Ne náhodou jsem ze zahraničí slyšel, že podobné bitvy jsou svým způsobem výjimečné.