Dosud jsme hovořili o řádech, které lze vzhledem k dalšímu vývoji vztahovat ke Španělsku (vyjma Santiagského řádu, z něhož se ve 14. století vydělila portugalská větev). Avizský řád (Řád svatého Benedikta avizského), který vznikl někdy kolem roku 1166 (1162?), je tedy první, jenž bývá považován za portugalský, i když jeho rytíři spadali poměrně dlouhou dobu pod Calatravský řád. Řídili se původně řeholí svatého Benedikta. Skládali slib chudoby, cudnosti a poslušnosti se závazkem boje proti Maurům.
Benediktinské řehole se řád držel do roku 1187, kdy přijal cisterciácká řádová pravidla a o pět let později tento stav potvrdil papež Celestýn III. Rok po změně řádové řehole obdrželi bratří znovudobyté město Evora, které měli bránit proti Maurům a podle něhož se původně nazýval. Už v roce 1211 získal představený evorských rytířů Fernando Annes od portugalského krále Alfonsa II. město Aviz. Řád ho měl sídlo opevnit a vybudovat zde hrad. O dvanáct let později se sem rytíři přestěhovali a z nového místa působení si vzali svůj definitivní název.
Přibližně od počátku 13. století a do poslední čtvrtiny 14. století byl Avizský řád větví Calatravského řádu. V tomto smyslu potvrdilo držbu jeho majetku v Portugalsku několik papežských bul. Jakkoliv ale byli rytíři podřízeni calatravkému velmistrovi v Kastilii, rozvíjel se autonomní charakter avizské větve. Po dokončení reconquisty v Portugalsku se země dostala do konfliktu se Španělskem, takže i formální závislost avizských bratří byla nebezpečná. Proto král Diniz požadoval od Říma potvrzení samostatnosti portugalské větve Santiagského řádu a avizských rytířů. Zároveň prosil o vytvoření Kristova řádu, který by převzal majetek po stíhaných templářích. Spor šel tak daleko, že kastilský velmistr Diego Muniz ve 14. století své portugalské bratry exkomunikoval.
Ani tento na svou dobu tvrdý krok, ani opakované stížnosti adresované papežskému stolci nemohly rozpadu řádu zabránit. Za panování portugalského krále Jana I. byl bez zásahu calatravkého velmistra zvolen představeným Avizského řádu Fernando Rodrigues de Sequeira. Když pak na návštěvu Portugalska přicestoval z Kastilie velmistr Gonzalo Núnez de Guzmán, jednali s ním avizští rytíři jako se ctěnou návštěvou, ale už nikoliv jako s nadřízeným. Vleklý spor nakonec rozřešil až za papež Evžen IV., který roku 1440 definitivně oddělil portugalské větve řádů od kastilských. Z nezávislosti se rytíři netěšili dlouho, správy řádu se zanedlouho chopila koruna a tento stav roku 1551 bulou potvrdil papež Julian III.
Kromě toho, že Avizský řád mohl působit v Portugalsku jako prodloužená mocenská ruka Španělska, určitě svou roli sehrál i nezanedbatelný majetek. Ten získávali v boji (např. se podíleli na dobytí Sevilly za kastilského krále Fernanda III.), ale zejména velkorysými dary od portugalských králů. Ani když skončila reconquista skončila, nezůstali rytíři bez práce, ale podíleli se na portugalských zámořských cestách. Při sekularizaci, k níž na pokyn královny Marie I. dal roku 1789 souhlas papež Pius VI. představovaly roční příjmy řádu 80.000 zlatých.
Roku 1895 byl řád na základě konstituce opět reformován a v roce 1910 dokonce zrušen. Na konci první světové války však byl opět obnoven, tentokrát jako ocenění vynikajících služeb prokázaných státu. Velmistrem se již tradičně stává portugalský prezident. Poslední reformou řád prošel v roce 1986. V roce 1843 by z rozhodnutí císaře Pedra II. jako občanské a politické vyznamenání zaveden také v Brazílii.