Dávná vyznání lásky III., Ó ruožičko, proč vadneš, jas čisté červenosti

Tradice milostné lyrické tvorby i zájem o ni v 16. století byla životnější, než předpokládalo starší bádání. Prokázal to především již připomenutý nález fragmentu renesanční milostné lyriky, který nejprve zhodnotil a pak v širším kontextu vydal Milan Kopecký. Platnost jeho rozborů potvrdil později Josef Hrabák, když zkoumal vztah nově nalezených textů k předchozímu vývoji i k poezii 17. století.

Ve své analýze jedenácti dochovaných textů dospěl Kopecký k přesvědčivému závěru, že datace jejich vzniku je dána způsobem dochování. Tyto texty tvořily součást vazby latinského spisu, který byl vydán roku 1550 a patřil brněnskému městskému písaři Ambrožovi z Ottersdorfu. Sborník zřejmě shrnoval lyriku, která byla tehdy na Moravě v oběhu.

Tyto skladby se značně odlišují od renesanční poezie, kterou psali latinsky orientovaní humanisté, např. básnířka Alžběta Jana Westonia nebo Pavel z Jizbice. Spojeny jsou spíše se středověkem a pravděpodobně byly zpívané. Některé ze skladeb vyjadřují zármutek nad nevyslyšenou láskou a stesk po milované ženě, láska je v nich pojímána jako služba a čiší z nich pesimismus. Na druhé straně se ve skladbách výrazně uplatňují rysy renesanční i lidové, které je od lyriky středověké odlišují. Například narážky na antickou mytologii a literaturu.

Za mou víru
znám nevěru,
musím se v tom politovati,
nemám komu žalovati,
ty, paní Vénus, prosím, rač mne v tom politovati,...
Nebo jinde najdeme odkaz na postavy z Ovidiových Metamorfóz:
K upřímnosti nepodobného
nižádného nepoznáš do skonání svého.
Ač Pýram milosti dokázal,
smrt pro Tysbu vzal, milovníkóm na to příklad dal,..

U lidových motivů je někdy mluvčím dívka. Charakteristické pak je větší citové zaujetí. Jako například v této ukázce:

"Ó ruožičko, proč vadneš,
jsa čisté červenosti?
V toužení jsa uvadneš
po nejprvnější milosti,
žes se jí zbavila,
a já teprve dobře znám,
že za blázna odbývám
za mou víru k tobě.

Na rozdíl od více méně pravidelných básní zapsaných Oldřichem Křížem z Telče, jejichž verš vykazuje převážně konstantní sylabický rozměr a je organizovaný do běžných strof, verše brněnského zlomku jsou různorodé jak z hlediska strofického, tak veršového uspořádání. Už na uvedených několika otázkách je patrná rozdílná délka veršů a strofická nevyváženost. Ačkoliv z jedenácti básní několik této tezi neodpovídá stoprocentně. Z uvedeného lze shrnout, že sylabismus a nepravidelný rým (u básní středověkých byl sdružený) ukazují na rozrušování standardního středověkého verše. Verš objeveného zlomku je v podstatě bezrozměrný s tendencí k daktylotrochejskému rytmu. To vše svědčí o vývoj nejen ideovém, ale i posunech formálních oproti milostné lyrice středověku.

Nález brněnského fragmentu, podle vyjádření literárního historika Eduarda Petrů, má svého druhu výlučný význam i pro preciznější charakteristiku humanismu a rané renesance na Moravě: "... jde o tvorbu, která na jedné straně navazuje na domácí tradici, sahající až do středověku, ale na druhé straně se vyrovnává s podněty humanismu a renesance".

Nevyčerpali bychom veškerý materiál česky psané renesanční milostné lyriky, kdybychom nejmenovali skladby Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího. Jeho Rozprávka o Salomeně, Májový sen a Veršové o milovníku dokládají, jakým se česká milostná lyrika vyvíjela v pohusitském období, v etapě rané renesance. První z jmenovaných skladeb je pokusem o boccacciovskou povídku, další jsou dvě jsou považovány za skladby renesančního rázu s nádechem italského stilnovismu.. Podle Pavla Trosta se v nich ale spojení dvorského a nedvorského v staročeské milostné lyrice odpovídá německému typu písni. Podle něj se zřejmě jedná o tzv. minnerede, který vymezuje takto: nešťastný milovník se sám utíká do májové přírody a tam se na krásném místě dožije setkání a rozhovoru se ženou. Trost také zjistil, že Hynek nebyl autorem původním, ale překládal nebo se výrazně nechal inspirovat skladbami z německého postředí.