Z tradic českého šermu
O šedých myších v antikvárních policích
Za ta léta harcování po pražských antikvariátech, kde jsem prožil snad tisíc hodin plných dobrodružství v podobě pátrání po knihách z mého pohledu zajímavých, jsem zjistil, že ty největší poklady jsou ty nejméně nápadné. Zřídkakdy se člověk zbavuje zbrusu nových, dobrých knih. Kožené hřbety a zlaté ořízky zas často jen odvádějí pozornost od plytkého obsahu. Nebyly určeny ani tak ke čtení, ale sloužily spíš jako dekorace dokládající návštěvě „kulturnost“ majitele. Proto nejraději z polic vytahuji nenápadné, leč většinou značně ohmatané knihy často bez titulu na hřbetu a v té nejlacinější brožované vazbě. Jejich ohmatanost je určitou zárukou, že zaujali-li svým obsahem čtenáře předchozí, dost možná v nich najdu něco zajímavého i já. Někdy se taková šedivá antikvární myš musí vyprostit z pevného sevření jejích obéznějších kolegyň, jindy pro ni šplhám do horních regálů nebo k ní ohýbám hřbet k podlaze. Za to jednou za čas bývám odměněn.
Stalo se to i v případě objevu útlé brožury „Pražští šermíři a mistři šermu“ od Jaroslava Tučka, kterou v roce 1927 na pražském Smíchově vydal Otto Cirgal. Je to přesně ten typ nenápadného dílka v „salátovém“ vydání, které svůj nevábný vzhled kompenzuje zajímavým obsahem. Už tehdy autor hned na první straně uvádí, že česká literatura k dějinám šermu je značně chudičká a nedělá mu problém všechna do té doby zveřejněná díla vyjmenovat. Na prvních dvaceti pěti stranách se Tuček věnuje stručnému nástinu dějin šermu v Evropě. Kapitola je členěna podle států, jejichž šermíři se nejvýrazněji podepsali na podobě šermířského umění. Jsou zde uvedeny zlomové body ve vývoji disciplíny, jména největších mistrů a jejich díla. Zbytek už je věnován šermu u nás. Dvacet stránek je věnováno pražským šermířům do konce 20. století, následuje kapitola „Královská česká, zemská, stavovská šermírna“ a hlavní autorskou část uzavírá stať nazvaná „Mistři universitní a jiní, šerm v Praze až do roku 1927“. Knihu doplňují ještě dva dokumenty v plném znění – „Pořádek šermířů“ z roku 1597 a „Privilegium Rudolfa II.“ z roku 1607.
Jak jsem už uvedl, kniha je poměrně útlá a navíc ve formátu necelé A5, takže i text je velmi stručný. To je vyváženo jeho hutností. Nicméně zbývá v něm i dost místa pro bohaté citace z pramenů, které dokládají autorova tvrzení. Obrázky jsou spíše výjimkou. Šermovat se podle knihy nikdo nenaučí, ale příspěvek k poznání tohoto druhu sportu či umění (jak kdo chce) u nás je to velmi cenný. Za těch 150 korun, které jsem za něj dal, stojí určitě.
Ukázka z knihy:
„Šermíři se brzy odloučili od cechu nožířů a utvořili samostatnou organisaci. Vládního potvrzení dosáhly majestáty Rudolfa II. r. 1607 a 1608. Nazývaly se: Mistři a tovaryšstvo svobodných šermířů od péra, později pak Vladycký pořádek svobodných šermířů od péra. Směli užívati rytířského erbu. Měli v čele vrchního správce a 4 hejtmany. Fechtýř od péra musel být na ´škole´ zkoušen a od hejtmana uznán. Zkoušky, průby, konávaly se ve Staré Rychtě po sv. Vítu. Ku svatovítské hlavní škole chodili Markusové z celé říše a s nimi zápasili fedrfechtýři, kteří chtěli býti i mistry meče, jimž podle majestátu příslušelo držeti školy po celé říši.
Kdo neobstál v zápase s Markusem, směl se jmenovati jen fedrfechtýřem, nikoliv aprobovaným mistrem meče. Fedrfechtýři šermovali rapírem, Markusové mečem. V Pražském cechu bylo Markusů málo; přicházeli každoročně do Prahy z ciziny.
Mistrem byl ten, jenž na ´veřejné škole´ obstál ve všech zbraních, mohl pak šermu vyučovat.“
Ukázka z Pořádku šermířů z roku 1597
„Kdo jest se šermovati neučil a zdvihání šermířského by neuměl, tomu každému šermovati zbraněno býti má. Také když z obou stran šermíři s braněmi k sobě jdou, nemají tak vztekle do sebe vskakovati, nýbrž čistě zdlouha podle umění té kratochvíle a to s každou zbraní, aby toho užívali a sami od sebe bez frýdu jeden od druhého aby se odsekal. Šermíři mistři i také učedlníci na školách vážně, uctivě, jak sami k sobě, tak i k jiným lidem, žádného bláznovství, jako hlavou jedni druhým třesením a jazykuom na sebe vyplazováním, což na dobré a poctivé lidi nezáleží, před sebe neberouce, se chovejte. A kdož by se pak co takového dopustil, ten každý vedle uvážení správcuov té školy a předně starších nožířuov ztrestán buď.“