Traken – show na koních (nezapomeňte doma děti)

I když podle fotografií na domovských stránkách skupina vystupuje i pod širým nebem, zde se odehrávalo ve stanu. Májový déšť, který záhy přišel, byl vcelku pádným odůvodněním. Jelikož jsem tvor poměrně nedočkavý, dostavil jsem se hned na první možný termín. Pět minut před vystoupením se lavice doslova prohýbaly pod menšími i většími diváky. Tak zaplněné hlediště by záviděla nejedna divadelní scéna či sportovní stadion. Budiž organizátorům přičteno k dobru, že představení začalo včas.

Děj evokující atmosféru středověkých turnajů byl rozdělen patnáctiminutovou přestávkou na dvě části, z nichž každá trvala tři čtvrtě hodiny. Na kolbiště vjelo pět jezdců, přesněji jezdci čtyři a jedna jezdkyně. Role byly rozděleny rovnovážně – drsný záporňák, záporňák-nemehlo, panoš-slušňák usilující o rytířské ostruhy, postarší klaďas a princezna. Ti za komentování herolda předváděli tradiční cvičné a „soutěžní“ disciplíny – například běh ku kroužku, běh ke kvintáně či střelbu lukem z cválajícího koně. Ukázky více či méně suverénních výkonů jezdců zaplnily první polovinu vystoupení. O přestávce si pak děti mohly vyzkoušet luk, hod sekerou do terče nebo se vyfotografovaly na jednom z koní. Po přestávce panoš-klaďas složil rytířskou zkoušku a byl pasován. V zápětí začal vrchol představení v podobě turnaje, který ovšem měl předem daný scénář se vcelku jasným vítězem – tedy princeznou, která ve finále z kolbiště drsňáka i přes jeho ne zrovna čestné metody boje. Konec jistě výchovný, nicméně z dospěláckého pohledu zcela nespravedlivý. Zlosyn totiž působil v sedle podstatně pevněji a navíc byl mnohem zábavnější než všichni klaďasové dohromady i s princeznou navrch – v komixové terminologii by zřejmě byl označen za hláškaře týmu. Pokud se nepletu, tak v jeho brnění vězel šéf skupiny Petr Novák.

Patřilo by se asi věnovat prostor historické hodnověrnosti vystoupení, ale nevím, jestli to má valný smysl. Těch chyb tam bylo tolik, že skoro jednodušší by bylo vyjmenovat to, co bylo správně. Ve většině zbrojí by mezi šraňky vstoupil jen naprostý sebevrah, některé prvky byly jasným fantazy, ošacení herolda bylo časově trochu jinde a mezi zbraněmi jsem při jedné z disciplín v rukách princezny zahlédl i starou armádní šavli. Kromě bojující princezny, jejíž přítomnost těžko obhájí některé historicky doložené výjimky, mi na turnaji poněkud vadila přítomnost kata.

Scénář představení rozhodně nebyl zrovna klenotem dramatického umění, nicméně ten se při takových příležitostech snad ani nedá očekávat. Vhodně se mi zdála použitá hudba. U slovního doprovodu herolda člověk musel mít stále na paměti, že dospělák není „cílovým divákem“. Osvětlení bylo spíše sporé, ale dostačující. Za silný moment, který zřejmě řada diváků ne zcela docenila, bylo sražení jezdce úderem dřevce do přilby. Z mého pohledu to bylo velmi efektní.Nepátrám po tom, jaký „fígl“ byl použit. I z první řady to působilo věrohodně a rád si nechám iluzi. I když je zcela jasné, že podobná rána na přílbici nepřipevněnou ke zbroji by zřejmě v praxi katapultovala hlavu jezdce někam mimo stan.

Jak jsem již napsal v úvodu, vidět jezdce v brnění a navíc při divoké jízdě není věc zcela běžná. Proto jsem rád, že Traken vystupuje. Haraldos ve mně ale zanechali zážitek i po těch letech podstatně lepší – více koní, lepší zpracování. Být capartem, a nikoliv již prakticky pamětníkem, určitě bych byl shovívavější. Kdo má rád vystoupení pokud možno historicky věrné, měl by asi od návštěvy Královského rytířského turnaje upustit v rámci zachování svého duševního zdraví. Naopak tatínek s dítětem ve věku, v kterém je drak stejně reálný tvor jak kočka domácí, chybu neudělal. Ostatně lístek pro dospělého stojí 150 korun, takže dráž než návštěva u McDonalda odpoledne s Trakenem nevyjde a městský synek alespoň uvidí živého koně.