Suché Kruty – Kosovo pole – Kalka

Jsou v dějinách velké bitvy se spoustou padlých, které nerozhodly zhola nic. Na druhé straně existují střetnutí, jež zpočátku vypadala jako vcelku tuctové měření sil, ale jejich význam z hlediska historického vývoje celého národa a někdy i kontinentu byl zcela fatální. V našem povědomí bývají za mezníky považovány bitvy u Lipan a na Bílé hoře. Nechci se pouštět do úvah o tom, nakolik právem. Faktem je, že v jejich případě realita přes snahy historiografů dodnes leží pod hlubokým nánosem dřívějších ideologií.

Ve stínu těchto porážek pak poněkud zůstává bitva svedená na den svatého Rufa. Tohoto světce bychom dnes v kalendáři hledali marně. Místo něj slaví v ten den svůj svátek Luďkové. Hovořím o 26. srpnu 1278, kdy na Moravském poli, nebo také u Suchých Krut, v boji s Rudolfem Habsburským padl český král Přemysl Otakar II. Porážka Habsburkům odstranila nejvážnějšího oponenta a zároveň znamenala konec velkých mocenských ambicí českého státu ve střední Evropě. S trochou nadsázky lze říct, že její postavení v českém povědomí té doby bylo zřejmě podobné jako později již zmíněných Lipan či Bílé hory. Ještě roku 1346 nebyli čeští bojovníci nikterak nadšeni z toho, že právě na svatého Rufa mají u severofrancouzského Kresčaku svést bitvu s anglickým vojskem. Jejich tušení, že tento den je vyloženě smolný a pro vedení bitev zcela nevhodný, se záhy ukázalo jako zcela oprávněné.

Den svatého Rufa u nás upadl skoro do zapomnění. Naopak smutně slavný je dosud „Vidov dan“ v Srbsku. Česky je to den svatého Víta a tento u nás tak populární světec se stal symbolem nejhorší srbské prohry. V české literatuře je srážka tureckého vojska s bojovníky nejmocnějšího srbského knížete Lazara, k níž došlo 15. června 1389, známa jako bitva na Kosově poli. Ještě před propuknutím vlastního boje zavraždil vůdce tureckého vojska sultána Murada srbský šlechtic Miloš Kobilić, který se do jeho stanu vloudil s příslibem zrady. Zatímco smrt vojevůdce obvykle měla fatální následky a nejednou způsobila konec celého tažení, tentokrát byl její efekt zcela opačný. Uvážlivějšího Murada v čele vojska nahradil jeho prchlivý syn Bajazid. Bitva se zpočátku vyvíjela v srbský prospěch, ale právě Bajazid ji prudkým úderem na střed srbského vojska rozhodl ve svůj prospěch. Kníže Lazar padl do zajetí a byl nad Muradovou mrtvolou popraven. Podmínky vítěze byly tvrdé – nejvážnějším následkem bylo, že Lazarovo území přijalo tureckou svrchovanost. V lidové tradici je pak bitva spojena ještě se jménem velmože Vlka Brankoviće, který měl Lazara zradit. Jeho největším zločinem ale bylo, že se z řeže zachránil a ze ztracené bitvy prchnul, aby organizoval další odpor.

To není nic, co bychom neznali. Stejné obvinění po staletí lpělo na Janu Čapkovi ze Sán, který před masakrem zřejmě zachránil slabší husitskou jízdu v bitvě u Lipan tím, že s ní ujel v okamžiku, kdy boj byl fakticky prohrán. Toho poměrně nedávno rehabilitoval až historik Petr Čornej.

Výsledek bitvy na Kosově na stovky let ovlivnil osud velké části Evropy, naše území nevyjímaje, a silné dozvuky slyšíme dosud. Srbská porážka otevřela turecké říši dveře na Balkán. Zcela vykolejila vývoj místních slovanských národů, které se z ní jen částečně vzpamatovaly vlastně až na začátku 20. století. Výrazně přispěla k národnostním třenicím trvajícím dodnes – minimálně tím, že v jejím důsledku zde vznikla silná muslimská komunita (ze značné části tvořené původním slovanským obyvatelstvem, které často kvůli daňovému zvýhodnění přestoupilo k islámu). A konečně i čeští bojovníci umírali v nesčetných „vojnách s Turkem“, jenž se dostal až k Vídni. Vidov dan si Srbové připomněli poměrně nedávno – v souvislosti s nálety letadel NATO na Srbsko při kosovské krizí. Pokud známe tuto historickou souvislost, snáz pochopíme, jaký vztah mají ke Kosovu (historickému srbskému území) a jak nepředstavitelné pro ně je, že by o ně mohli přijít. To také vysvětluje, proč přes permanentní ohrožení na životě zde stále žijí malé enklávy Srbů – nebude možná daleko od pravdy, že v jejich chápání to je způsob, jak pokračovat v Lazarově odkazu a jak odčinit porážku na Kosově poli.

Moravské i Kosovo pole mají i svou ruskou obdobu, ale musíme se pro ni obrátit proti proudu času – konkrétně do roku 1223, kdy 31. května tatarsko-mongolská vojska na řece Kalce porazila oddíly ruských knížat. Srážka byla vyvrcholením větší kampaně. Poté, co nejvyšší vůdce mongolských klanů Čingischán dobyl Čínu a Koreu, stal se předmětem jeho zájmu západ, kam také vyslal průzkum pod vedením talentovaných vojevůdců Džeba a Sudebeje. Slovem průzkum se nerozumí slabé oddíly, ale velmi silná armáda. Ta nejprve porazila vojska Gruzínů a pak se na severním Kavkaze vypořádala se spojeným vojskem Alanů, Lezginů, Čerkesů a Polovců. Ti posledně jmenovaní se pak na ruská knížata obrátila s žádostí o pomoc k Rusům. I když mezi Polovci a ruskými knížectvími byly vztahy často napjaté a neobešly se bez občasných válek, silný společný nepřítel rivaly sjednotil. Polovecká argumentace žádosti o spojenectví měla svou logiku – dneska jsme na řadě my, zítra vy. Pokud se tedy v případě bitvy na Moravském poli jednalo o mocenský boj dvou konkurentů a Kosovo pole bylo pokusem o obranu, pak tažení proti tatarsko-mongolským hordám mělo zcela preventivní charakter. Tažení začalo pro ruské oddíly dobře – kníže Daniil Volyňský se svými Haličany obrátil část nepřátel na útěk. Mstislav Haličský udeřil s tisícovkou jezdců na předsunuté oddíly tatarsko-mongolského vojska a také on byl úspěšný. Knížata si začala věřit a nepřítele podcenila. Za několik dnů se jim to na řece Kalce vymstilo. Vlastní bitva měla charakter řady srážek jednotlivých ruských oddílů s organizovanějším nepřítelem. Jak knížata postupně napadala protivníka, tak byly jejich oddíly masakrovány. Zřejmě zde sehrálo svou roli to, že ruští feudálové nebyli schopni překročit svůj stín a podřídit se jednotnému velení. Konečně, to nebylo nic neobvyklého – stejně se chovali například francouzští šlechtici v bitvě u Kresčaku roku 1346. Po porážce ruských a poloveckých oddílů v poli vylákali nájezdníci pod příslibem svobodného odchodu Mstislava Kyjevského z jeho opevněného tábora a vybili i jeho družinu. Svou roli zde sehrál ruský přeběhlík Ploskinja, který se za svobodu obležených zaručil. Mstislav spolu s dalšími dvěma knížaty padl do zajetí a jejich smrt svou hrůzností vstoupila do legend – vítězové je svázané položili na zem, přes ně položili prkna, na kterých pak oslavovali vítězství.

Výsledek bitvy se neprojevil ihned – Čingischán ruská území ještě několik let nechal na pokoji, ale vítězstvím na řece Kalce se přesvědčil, že zde existuje prostor pro další výboje. Tatarsko-mongolská vojska se nakonec na Rus vrátila a jednotlivé státní útvary si postupně podrobila. Následky ruské porážky z roku 1223 jsou evidentní i dnes – přispělo ke konci ruské feudální rozdrobenosti, vzdálilo jeho vývoj od vývoje Evropy a podepsalo se i na jeho „východnějším“ charakteru.

Tři bitvy – každá jiná a přesto jsou si podobné. Zatímco na Moravském poli bojovala vojska svým charakterem prakticky stejná, Na Kulikově poli a na Kalce se neukáznění feudálové evropského typu setkali s organizovanější silou. Ve všech třech případech se na porážce podepsala nejednost typická pro evropský středověk a dle určitých stereotypů i pro Slovany. Každá z bitev se zpočátku pro poražené vyvíjela příznivě. Ze všech tří porážek je cítit pachuť zrady (na Moravském poli jednání Záviše z Falkenštejna) – ať již skutečné či údajné, která měla zastřít selhání v poli. Konec hlavních protagonistů byl podobný – všichni se dožili porážky (i Přemysl Otakar II. byl ubit až v okamžiku, kdy se vzdával) a byli usmrceni bezbranní. Nejdůležitějším pojítkem ale zůstává, že tyto bitvy ovlivnily historický vývoj a tím i současnost víc, než si dnes vůbec uvědomujeme.

Památník bitvy u Suchých Krut (foto Pavel Komárek)