Střípky z monasteriologie III.

Řeholními institucemi v obecném smyslu slova rozumíme společenství mužů (řeholníků) nebo žen (řeholnic), kteří jsou zasvěceni Bohu a vedou společný život (myšleno samozřejmě zvlášť muži a zvlášť ženy) v relativní oddělenosti od světa, a to v chudobě, čistotě a poslušnosti. Tato společenství se většinou řídí regulemi – řeholemi (odtud název „řeholní“ instituce), což je psaný systém pravidel, jakési vnitřní předpisy, udávající základní prvky jejich způsobu života. Řehole může být společná více řádům, kromě ní má každá komunita ještě svá vlastní statuta a konstituce.
Základní rozdělení řeholních institucí je tedy na mužské a ženské řeholní instituce.

Mezi mužské řeholní instituce patří :
1. řády
2. kongregace
3. společnosti

Ženské řeholní instituce lze rozdělit na :
1. řády
2. kongregace apoštolské (tzv. papežského práva) a kongregace diecézní (tzv. diecézního práva) – podle druhu schválení vyšším církevním úřadem
3. ústavy

Řeholemi se řídí všechny řády, ale jen některé kongregace a společnosti. V některých pramenech je tato skutečnost důsledně odlišována a komunity, které se žádnou řeholí neřídí, nejsou zahrnovány do řeholních institucí.

Stejně jako ne každý konvent je klášter, zrovna tak ne každý člen řeholní instituce je mnich nebo jeptiška. Obecně členy řeholních institucí označujeme slovem „řeholník“, členky pak výrazem „řeholnice“.
Než se z uchazečů o přijetí do řeholní instituce stanou řeholníci nebo řeholnice, musí složit slib. Osoby vstupující do řádů skládají sliby slavné (vota sollemnia, j.č. = votum – slib, nikoliv „votus“), kdežto budoucí členové nebo členky kongregací a některých ústavů skládají sliby jednoduché (vota simplicia) – navěky nebo na určitou dobu.
(Členové společnosti žijí společně bez slibů.)

Zaměřme se teď na chvíli na řeholní řády, které jediné jsou záležitostí středověku, protože kongregace, společnosti a ústavy jsou zakládány až od 17. století. Jak už bylo řečeno, každý řád se řídí některou řeholí a dalšími řádovými a konventními pravidly. Řády podléhají biskupovi nebo papeži.

Slavnostní obláčka nových členů (tedy obřad zaslíbení se Bohu a řeholnímu životu) se konala v kapitulní síni. Uchazeči o přijetí do řádu při ní symbolicky odkládali svůj starý šat a přijímali řeholní roucho. Zároveň přijali řeholní jméno – obvykle to bylo jméno některého řeholního světce.

Přijetí do řádu předcházel noviciát. Již minule jsme se zmínili o novické škole. Uchazeči o přijetí do řádu, tedy novicové nebo novicky procházeli pod vedením novicmistra zkušebním obdobím, které trvalo 1-2 roky. Během této doby si novicové zvykali na asketický způsob života a získávali teoretické i praktické vzdělání. Součástí výuky byl výklad řehole, obeznámení se s řádovými a klášterními předpisy, recitace, chování v chóru, zpívání kanonických hodinek ad.

(Kanonické hodinky jsou společné chórové motlitby podle zvláštního rozvrhu daného řeholí sv. Benedikta. Rozvrh vycházel z antického denního modelu, podle něhož měly den i noc vždy dvanáct hodin. Čili bez ohledu na roční období byla ta část dne, po kterou bylo světlo, rozdělena na 12 hodin (resp. úseků) a zrovna tak bylo na 12 hodin rozdělena doba tmy (noc). V zimě trvá tma déle, noční hodiny byly tedy delší než denní. Pořadí motliteb bylo následující : osmou hodinu po západu slunce začínaly vigilie, před rozedněním matutinum, po východu slunce prima, třetí hodinu po rozednění tercia, v poledne sexta, tři hodiny nato nona, při západu slunce vespera (nešpory) a celý cyklus uzavřelo completorium.)

Teprve po úspěšném absolvování noviciátu mohl novic nebo novicka složit slavné sliby – tj. slib poslušnosti, slib čistoty, slib chudoby a ve středověku se k těmto slibům přidružoval ještě čtvrtý slib – např. příslušnosti k určitému klášteru (stabilitas loci), tzn. slib, že řeholník zůstane v klášteře, do něhož vstupuje, a bez souhlasu opata jej neopustí, nebo jiný speciální slib související s konkrétním řádem (slib kazatelství, duchovní péče, péče o nemocné, péče o chudé, vyučování mládeže apod.). Složením slibu se z novice stal profes.
Ve středověku se tedy dvojí kategorie slibů nevyskytovala – jednoduché sliby se začaly skládat až se vznikem řeholních kongregací.

Stručný přehled :