Střípky z monasteriologie II.

První obydlí řeholníků byla dřevěná, teprve od 2. poloviny 12. století se začínají konventy budovat z kamene. Přitom největší důraz se kladl vždy na stavbu konventního kláštera. Středověká architektura v sobě zahrnuje prakticky jen dvě slohová období – sloh románský a sloh gotický. A právě v gotice náboženské zanícení vrcholí – nic gotiku nevystihuje lépe než chrámové stavby. Za mezník mezi těmito dvěma obdobími se v našich zemích pokládá rok 1230. Románské „těžké“ baziliky začínají postupně nahrazovat prostorné a vysoké gotické chrámy s klenebními žebry a opěrnými systémy.

V této době byly nejvýznamnějšími stavebníky kláštery cisterciáckého řádu. Díky nim byla česká architektura obohacena o konventy a chrámy v Plasech, Velehradě, Oseku, Nepomuku, Tišnově (včetně nádherného, světově proslulého gotického portálu kostela), později v Kutné Hoře – Sedleci, ve Vyšším Brodě, Zlaté Koruně a na Starém Brně.

Zjednodušené schéma středověkého konventu (tzv. vnitřní klauzury) :

1. Konventní kostel / chrám. Byl nejdůležitější a nejvelkolepější součástí každého konventu. Jeho vzhled a vybavení byl někdy předurčen řeholí řádu, např. cisterciácké kostely nemají v duchu předepsané chudoby věž apod. Pokud to okolní terén dovoloval, byl kostel orientovaný, tzn. že byl presbyteriem (kněžištěm, chórem) obrácený k východu (orient – východ). Kromě kostela mohla být součástí konventu i 2. (opatská) kaple. Ke kostelu obvykle přiléhala :
3. Kvadratura (křížová chodba, ambit). Stavila se do čtverce – kvadrátu kolem rajského dvora a byl to krytý ochoz, na vnitřní straně do dvora otevřený obloukovými arkádami (případně okny). Kvadratura bývala vstupem propojena s kapitulní síní a někdy i s kaplí.
4. Rajský dvůr / rajská zahrada – nádvoří čtvercového půdorysu, obklopené výše zmíněným ambitem. Ve středu stávala 5. studna (nebo jiný vodní zdroj) a kašna na mytí (lavatorium).
6. Kapitulní síň. Stavěla se většinou v sousedství kostela nebo kaple a byla to ihned po chrámu druhá nejvýstavnější, architektonicky a umělecky obvykle nejnáročněji řešená místnost. Používala se ke všem slavnostním účelům, pro přijímání noviců, k jednání či rokování řeholníků a ke společným motlitbám.
7. Kuchyně. Zajišťovala řeholníkům předepsanou prostou stravu – tu tvořil obyčejný chléb, zelenina a ryby, k pití bylo určeno pivo jako nápoj nejobyčejnější, v menší míře víno a medovina jako nápoj slavnostní. Některé kláštery (např. benediktinské a cisterciácké) měly ještě jednu kuchyni, která připravovala zvlášť jídlo jen pro opata. Přebytečná strava (zbytky po stolování) byla odkládána pro chudé. Poblíž kuchyně se nacházelo cellarium – přízemní zásobárna / spižírna nahrazující sklep.
8. Refektorium (refektář) – společná jídelna. Refektář sousedil s kuchyní, v některých klášterech byly jídelny i tři – refektář letní, refektář zimní a zvláštní jídelna pro opata. Společné stolování a jednotná strava jsou jedním z typických prvků všech klášterních komunit a podléhaly přísným řeholním pravidlům. Do refektáře byli řeholníci svoláváni zvoněním, byl předepsán přísný zasedací pořádek, na jehož dodržování dohlížel předsedající stolování. Jídlo začínalo i končilo společnou motlitbou.
9. Dormitorium (dormitář) – společná ložnice. Další charakteristický prvek středověkých klášterů – to, že řeholníci spali společně v jedné místnosti, umožňovalo představenému dohlížet nad jejich ctnostmi i v noci. V dormitáři se přísně dbalo na zachovávání silentia (mlčenlivosti) a dodržování společného uléhání a vstávání v přesně stanovenou hodinu. Obvykle byl umístěn v 1.patře, často s vchodem přímo do kostela. Opět se v některých konventech můžeme setkat s dormitoriem letním a zimním. (Později byly společné ložnice zrušeny a nahradily je jednotlivé cely, aby nebyli řeholníci při rozjímání ničím rozptylováni.)

Všechny tyto prostory a místnosti byly většinou součástí tzv. vnitřní klauzury kláštera. Klausura je ta část konventu, kam neměla přístup laická veřejnost, část uzavřená (odtud clausura) nečlenům konventu, především pak příslušníkům opačného pohlaví. Rozlišuje se tzv. vnitřní klauzura – tu tvoří budovy přimknuté ke křížové chodbě, dalo by se říci, že je to v podstatě jakési jádro konventu. Tzv. vnější klauzura pak zahrnuje obytné a hospodářské budovy sice v areálu konventu, avšak nenavazující těsně na ambit. Celek je pak obehnán hradbami (kolem vnější klauzury) nebo jinou, dobře hájitelnou zdí.

Další místnosti nebo budovy, které mohly být součástí konventu v rámci vnitřní nebo vnější klauzury, jsou :
Prelatura – obydlí opata nebo představeného. Často bylo umístěno mimo prostor vnitřní klauzury, aby byl umožněn kontakt představeného s okolním světem.
Parlatorium – hovorna, prostor určený k hovoru mezi řeholníkem a jeho nadřízeným. Ve zbytku konventu se dodržoval požadavek silencia, zde bylo možné hovořit šířeji než v ostatních částech klausury.
Knihovna. Knihovny se staly důležitou součástí největších konventů, byly budovány systematicky a patřily k nejcennějším pokladům klášterních sbírek.
Skriptorium – písařská dílna, ve které se opisovaly a zdobily středověké rukopisy. Skriptorium bylo vytápěno, aby mniši mohli pracovat i v chladném období.
Vestiarium – šatna, místnost, ve které byly uloženy oděvy řeholníků
Komnata nebo dům pro hosty (cella hospitum) a místnosti pro přijímání hostů.
Špitál pro nemocné (infirmarium) – nemocným byly poskytovány různé úlevy z řeholních pravidel, především nemuseli tak striktně dodržovat mlčenlivost, dostávali lepší a vydatnější stravu, nemuseli se účastnit bohoslužeb apod.
Minuce – místnost v některých klášterech, která byla určená na „pouštění žilou“ a v některých řádech byla prováděna řeholníkům až pětkrát do roka. „Lékař“, který tuto záležitost prováděl, se nazýval minutor.
Škola noviců včetně novického internátu – místnost nebo budova určená k výchově řádového dorostu. Výběr kandidátů a podmínky pro jejich vstup do noviciátu byly různé pro každý řád a většinou velmi přísné (např. cisterciačky v duchu zachování čistoty a neposkvrněnosti nepřijímaly vdovy, jiné řády přijímaly jen děti šlechtického původu atd.). Novic směl být přijat do řádu jen se souhlasem celého konventu a nejdříve po zkušební době minimálně jednoho roku.
Dispensa – označení pro dosud nevyužitou místnost. V novém klášteře jich bylo většinou hned několik, přechodně se využívaly jako skladiště čehokoliv.

Objekty tzv. vnější klauzury zajišťovaly hospodářský a sociální provoz kláštera :
Lázeň, záchody (latriny)
Fortna s obydlím fortnýře – tj. brána, vrátnice
Sklepy, zásobárny potravin, sklady ovoce a zeleniny, sýpky (granaria), pivovar, pekárna, případně mlýn
Stáje, chlévy, stodoly, kůlny
Řemeslnické dílny
Klášterní zahrady, okrasné i užitkové (ovoce, zelenina, bylinky)
Konventní hřbitov
Pokud ke klášteru patřil i laický špitál, býval umístěn většinou mimo hradby.

Samozřejmě, že uvedený model není platný pro konventy všech řeholních institucí. Jak už bylo řečeno, výběr prostor, jejich počet a rozmístění bylo přizpůsobeno charakteru, zvyklostem a činnosti řádové komunity a rovněž terénní dispozici. U té se ještě trochu zastavme.

Konventy vznikaly buďto jako venkovské (tzv. kolonizační) nebo jako městské.

Venkovské konventy.
První, nejstarší kláštery (benediktinské, cisterciácké, premonstrátské) byly v rámci svého duchovního zaměření budovány na samotě – „na zelené louce“, v dosud neobsazené krajině a to i přesto, že jim bylo přiděleno území i s osídlenými vesnicemi. Osady kolem nich vznikly až dodatečně, někdy konvent založil ve svém sousedství i město. Tyto kláštery byly opevněny a měly rozlehlou hospodářskou část, která zajišťovala jejich soběstačnost.
Městské konventy.
Později řeholní společnosti, zejména žebravé řády – dominikáni, františkáni, minorité a klarisky, stavěly své nové konventy (opět v souladu se svými regulemi) přímo ve městech, často při městských hradbách v chudých čtvrtích. Řeholníci tak mohli lépe vykonávat svá poslání, totiž šířit církevní učení mezi všemi vrstvami obyvatel a pečovat o nemocné a chudé. Jejich konventy už nemají hospodářskou část a většinou ani opevnění.

Zvláštním druhem konventu je kartouza. Mniši nemají společnou jídelnu ani noclehárnu, ale každý obývá vlastní domek s kuchyní a se zahrádkou, případně i s „domácí“ kaplí. Kartuziánské kláštery působily např. na Smíchově nebo v Brně – Králově Poli.