Strečno

Na ten den, kdy jsem viděl Strečno, jsem měl původně v plánu Bytču a okolí. Jenže při nákupu lístků mě slovní hříčka „jeden lístek do Bytče – jeden lístek, dobytče“ pobavila natolik, že jsem nakonec ze samé rozvernosti nastoupil do jiného vlaku. Místo v couráku směr Bytča jsem tak seděl v rychlíku na Poprad a dále na Košice, jedoucím tedy na zcela opačnou stranu. Naštěstí prakticky každý vlak v tomto směru po půlhodině jízdy z Žiliny staví v železničním uzlu Vrůtky. Ve frontě na lístek zpět mi bylo vcelku jasné, že toto odpoledne už Bytču neuvidím a je třeba vymyslet alternativní plán.

Strečno se přímo nabízelo, protože leželo na trati mezi Vrútkami a Žilinou. Původně jsem ho plánoval jako celodenní výlet společně s nedalekým Starhradem. Tato kombinace je vhodná, pokud máte jako výchozí bod právě nedalekou Žilinu. Nakonec jsem vystoupil na stanici s názvem stejným jako hrad. Pro turisty je tato shoda z orientačních důvodů šikovná. Nicméně místní obyvatelé to nesou s jistým nádechem veselé trpkosti, protože ves, kde se zastávka nachází, se jmenuje Nezbudská Lúčka. Rozpor mezi názvem stanice a vísky vysvětlují tím, že jejich předci prý název propili či snad prohráli v kartách. Větší roli ale asi sehrálo to, že i podle mapy je těsně sousedící obec Strečno o něco větší.

Při cestě na hrad je třeba po rovině projít vesnicí a přejít přes most Váh. Z mostu je úchvatný pohled na monumentální hrad vysoko na skále, stejně jako na okolní hory a nedaleký přívoz. Proti proudu řeky se pak dostaneme přímo pod skálu, kde odbočíme na udržovanou cestu až k hradní bráně. Jakkoliv skála z podhradí vypadá nepřístupně, výstup je ve srovnání s jinými slovenskými hrady v podstatě pohodlný. U brány se platí vstupné, zhruba stejné jako u nás, a čeká se na průvodce, protože prohlídky se konají v pravidelných intervalech. Dobu čekání si návštěvník může zkrátit prohlídkou opevnění. Zde najdeme i dělo se zátravkou ne zcela tradičně chráněnou proti nepřízni počasí otočným želízkem. Na vlastních hradbách je vidět, že hrad byl poměrně nedávno opraven. Použito bylo více betonu, než je zdrávo, ale například Bzovík dopadl podstatně hůře.

Vlastní prohlídka nikterak nevybočovala ze standardu. Dozvěděl jsem se, že hrad patrně založil Matúš Čák Trenčianský a později, za Karla Roberta z Anjou, se stal královským majetkem. Zikmund Lucemburský ho za věrné služby věnoval Stanislavovi Dersffymu a poté se opět stal majetkem krále.

Nejzajímavější etapou v historii hradu je zřejmě vláda Ladislava Pohrobka. Tehdy se Strečna zmocnil Jan Jiskra z Brandýsa, kterému pomohl majitel nedalekého Starhradu Pankrác. I když husitská posádka na Strečně zůstala, Pankrác byl roku 1444 odsouzen a uvězněn. Později se Janu Hunyadymu podařilo hrad získat zpět a vrátit do královských rukou. To už byl Pankrác zase na té správné straně a dokonce se stal pánem na Strečně. V 16. a v 17. století hrad několikrát změnil majitele až roku 1678 vyhořel. Po požáru král císař Leopold I. nařídil jeho poboření a tak skončila poměrně krátká historie malebného Strečna.

Výklad nikterak nevybočoval z toho, na co jsme zvyklí a prohlídka jde poměrně rychle (snad až příliš) kupředu. Je to i kvůli tomu, že v interiérech chybí prakticky jakékoliv zařízení. Mezi exponáty je jen několik archeologických nálezů objevených při opravách a model hradu, který ho zachycuje v době jeho největší slávy.

I ke Strečnu se váže několik pověstí. Děj jedné z nich se odehrává v době, kdy hrad patřil rodu Vešelinů (sloveský přepis jména uherského rodu) a jejich panství postihl mor. Tehdy zemřelo i sedm bratrů, poddaných hradního pána Františka Vešelina, který byl známý jako člověk prudký a bezbožný. Jeho manželka Žofie Bošniaková měla pověst zcela opačnou a přes zákaz svého manžela je sama pohřbila. Když se hradní pán dozvěděl, že jeho žena překročila zákaz pohřbívat zemřelé na mor, rozlítil se a nechal bratry opět vykopat. Dalšího dne byli bratři ale opět zakopáni. I tentokrát Vešelin přikázal jejich exhumaci a další noc hrob sám hlídal. I když nikoho neviděl, ráno byli bratři opět pochováni. Když mu služebnictvo na hradě potvrdilo, že sama Žofie jim večer sbíjela kříž, pochopil, že se stal svědkem zázraku, odprosil manželku a dal se na pokání. Portrét Žofie je dnes na Strečně k vidění stejně jako kaple, kde se modlila. Cesta zpět do vesnice už je z kopce, takže podstatně veselejší. Vlaky zde stavějí nejméně jednou za dvě hodiny. Protože mi do příjezdu vlaku ve směru Žilina chybělo asi tři čtvrtě hodiny, dal jsem si v místním bufetu kávu. Od spolustolovníků jsem se dozvěděl, že Starhrad a Strečno nejsou jedinými pamětihodnostmi v okolí. Neméně pyšní byli na dnes už zrušenou těžbu přírodního asfaltu v ložisku poblíž trati.Údajně jsou taková naleziště jen dvě na světě a to druhé leží snad až v Indii. Kdysi se z tohoto materiálu dělaly gramofonové desky a asfalt se tak vyvážel do všech koutů světa. To zřejmě byla doba největšího rozkvětu v oblasti. I když jsem se na Strečno dostal vlastně nedopatřením, vůbec toho nelituji. Už proto, že právě zde jsem pořídil asi nejlepší fotografie ze svého šestidenního pobytu na Slovensku.