Slovácké Miramare a jadranský Světlov

Na východ od Uherského Hradiště, v CHKO Bílé Karpaty, leží městečko Bojkovice. Vévodí mu romantický zámek Nový Světlov, jedna z nejkrásnějších ukázek anglické novogotiky v našich zemích.
Pro svou značnou podobnost se známým zámkem arcivévody Maxmiliána Habsburského poblíž italského Terstu bývá nazýván „slováckým Miramare“. Na tom by nebylo nic neobvyklého, pokud by přestavba světlovského hradu opravdu byla inspirována zámkem Miramare, tedy jeho podobou, jak je mylně uvedeno v mnoha pramenech. Miramare se však předlohou pro vzhled bojkovického sídla stát ani nemohl, už proto ne, že v době, kdy se započalo s jeho stavbou, byla již velkolepá, deset let trvající novogotická přestavba zámku Nový Světlov dokončena. Podobnost obou zámků je skutečně víc než zajímavá, skoro by se chtělo pátrat po tom, zda naopak architekt mocného Habsburka Carl Junker nemohl být inspirován plány svého vídeňského kolegy Eduarda Kuschee, rodáka z Opavy.

Zámek Miramare najdeme asi 3,5 km severozápadně od přístavu Terst, dnes patřícímu Itálii, dříve habsburské monarchii (tj. rakouskému císařství, resp. Rakousku-Uhersku). Leží na skalnatém ostrohu nad Jaderským mořem, jeho název se překládá jako „vyhlídka na moře“. Byl postaven v letech 1856-1860 na přání arcivévody Maxmiliána I., který si právě toto malebné místo vybral k uskutečnění jednoho ze svých romantických snů – postavit si sídlo, jež by mu připomínalo jeho největší zálibu – mořeplavbu.
Maxmilián se narodil jako druhorozený syn arcivévodského páru Františka Karla a Žofie Bavorské. Zatímco jeho starší bratr, František Josef, byl předurčen pro rakouský císařský trůn, pro ambiciózního a ve společnosti stále více oblíbeného Maxmiliána nebyly zpočátku připraveny žádné politické úkoly. Věnoval se vojenské kariéře, kvůli své lásce k moři a cestování si zvolil službu u námořnictva. Těšil se velkému úspěchu nejen v armádě, ale především v aristokratických kruzích. Pro svůj přitažlivý šarm a zájem o vědu a umění se stal vyhledávaným společníkem, zejména u žen, zapůsobil i na francouzského císaře Napoleona III. a jeho choť. Ve svých 22 letech byl jmenován vrchním velitelem rakouského válečného loďstva.
Dva roky poté začíná na Jadranu stavět pro sebe a svou teprve šestnáctiletou nevěstu Charlottu Belgickou oslnivé rodinné sídlo – Miramare. Architekt Carl Junker buduje zámek přesně podle Maxmiliánových představ – z bílé tyrolské žuly a v módním novogotickém slohu. Interiéry jsou zařízeny v námořnickém stylu, Maxmiliánova pracovna je upravena jako lodní kajuta. Z terasy lze po mramorových schodech sestoupit až k samotnému moři. Zámek obklopuje park o rozloze 22 ha, arcivévoda osobně dohlíží na jeho osázení exotickými stromy a rostlinami, staví skleníky, altány, voliéry, jezírka, sochy. Ale ani rozptýlení v podobě péče o park a zahrady neodvádí ctižádostivé manžele od touhy po politické aktivitě a moci, zvláště poté, kdy byl Maxmilián po dvou letech zproštěn funkce generálního guvernéra Lombardsko-benátského království.
A tak přijímají nabídku delegace mexických konzervativců (podpořenou navíc Napoleonem III. a jeho vojsky) a roku 1864 se Maxmilián Habsburský stává mexickým císařem. Ne však na dlouho. Mexiko je už šest let zmítáno občanskou válkou a plány Francie nahradit republiku monarchií a prezidenta Juaréze císařem Maxmiliánem se nesetkaly s úspěchem. Manželé nebyli v Mexiku přijati, jak by se očekávalo a přes veškerou Maxmiliánovu snahu být místnímu lidu dobrotivým císařem zažívali jedno zklamání za druhým. Francouzský císař marně doufal, že si tímto tahem rozšíří svůj mimoevropský vliv a zajistí Francii ještě větší slávu. Na nátlak USA musela být nakonec francouzská vojska z Ameriky stažena. Hrdá Charlotta rozmluvila svému choti zamýšlenou abdikaci, kterou považovala za zbabělou, a vydala se hledat pomoc zpět do Evropy. Avšak Maxmiliánovi se už nepodařilo svou pozici upevnit a posílit. Po třech letech své vlády byl republikány obviněn z velezrady a odsouzen k smrti. Ještě téhož roku (1867) byl v Mexiku popraven.

V té době čtyři tisíce kilometrů vzdálený zámek v moravských Bojkovicích stál už bezmála dvacet let ve stejné podobě, v jaké ho známe dodnes.
Na rozdíl od Miramare nebyly budovy Nového Světlova novostavbou, ale přestavbou původně gotického hradu. Ten byl založen pány z Landštejna koncem 15. století (jeden z nejmladších hradů na Moravě) jako náhrada nepohodlně přístupného staršího sídla Světlova, od teď již zvaného Starý Světlov. Zároveň nový hrad převzal i funkci zničené bojkovické tvrze. Původní architektonická dispozice hradu se nezměnila ani během renesančních a barokních úprav, které se, kromě zbudování mohutného renesančního opevnění, týkaly především obytných částí a interiérů. Teprve novogotická přestavba dodala objektu zcela nový vnější vzhled a z hradu se stal zámek. Nepravidelný půdorys budov zůstal zachován, byly však odstraněny zbytky vnější renesanční fortifikace a nově postavena velká čtyřpatrová hranolová věž a věž vedle nové jižní brány. Jedno a dvoupatrové budovy obklopující dvě nádvoří v sobě skryly původní gotický hrad i pozdější renesanční palác. Znovu byly upraveny interiéry a zcela změněny fasády, které díky výrazným prvkům tudorské gotiky nejvíce umocňují pohádkový dojem ze zámku. Tuto nákladnou přestavbu uskutečnila tehdejší majitelka hradu, komtesa Jindřiška (Henriette) Haugwitzová z Biskupic.
Její maminka, hraběnka Žofie (Sophia), koupila panství v roce 1803 za 277 000 zlatých. (Žofiin manžel vlastnil mimo jiné i zámek v Náměšti nad Oslavou.) Byla nadšenou ctitelkou umění, zejména hudby a malířství. Pořádala na hradě koncerty, hudební dýchánky, zvala sem význačné umělce. Hrad se v té době stal centrem kulturního života. Po její smrti roku 1835 se stala Jindřiška dědičkou panství.
To jí bylo 36 let, byla už 18 let vdaná za hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha, karvinského velkoprůmyslníka, a měla s ním tři syny (prvorozený Jan se později stal zemským hejtmanem Slezska a dědil po tatínkovi, druhorozený Evžen pak zdědil světlovské panství). Vynikající finanční situace manžela umožnila Jindřišce roku 1846 zahájit velkorysou přeměnu Nového Světlova, a to podle stejně velkorysého projektu architekta Eduarda Kuschee. Kuschee žil a pracoval ve Vídni, pocházel však z Opavy a kromě jiného vypracoval na zakázku i plány na přestavbu opavského Zemského divadla, která se však pro nedostatek financí nakonec nerealizovala. Zato romantickou přestavbu Nového Světlova dovedl až do velmi zdařilého konce. Trvala sice už zmiňovaných dlouhých deset let (dokončil ji roku 1856), ale rozhodně stála za to. Z hradu o 16 obytných místnostech se stalo skutečně reprezentační zámecké sídlo podle nejnovější módy, řadící se mezi soudobé architektonické skvosty : zámek má dva velké sály a 80 komnat, v místnostech na patře krásné kazetové stropy. Interiéry manželé vybavili vzácnými uměleckými sbírkami, především obrazů a soch a pokračovali zde v kulturní tradici Jindřiščiných rodičů. Hostili např. Josefa Mánesa, jenž byl Jindřiščiným učitelem malování. V rytířském sále pořádali koncerty v provedení 48 členného sboru hudebníků, složeného, jak bylo zvláštním rodinným zvykem provozovaným nejen zde na Světlově, ale i v Náměšti, ze zaměstnanců panství, služebných, místních učitelů i prostých lidí, kterým sami poskytli hudební vzdělání. Část bývalé obory nechala Jindřiška italskými odborníky přeměnit v anglický park s nezbytnými skleníky pro pěstování citrusů, fíků a dalších tropických plodů. U zámku založila i morušový sad pro chov bource morušového k výrobě hedvábí. Zároveň se Jindřiška stejně jako manžel věnovala tehdy velmi moderní činnosti – rozvoji průmyslu. Byla akcionářkou železnice, spolumajitelkou soukenické továrny, vlastnila lihovar a rafinérii lihu a mnoho hospodářských dvorů. Spolu s manželem vybudovali v Bojkovicích i železnou huť, ta však brzy přestala fungovat. Jindřiška měla italské služebnictvo, od komorníků až po kuchaře, a to až do své smrti (1884). Přesto na Novém Světlově pobývala hraběnka jen v létě, na zimu odjížděla do slunné Itálie.
Odborníci zámek dodnes řadí k nejstarším, nejpříznačnějším a nejlépe provedeným stavbám novogotického slohu u nás. Z původního zámeckého inventáře toho na zámku do dnešních dob bohužel mnoho nezůstalo.
Za socialistické éry byl zámek využíván téměř v plném rozsahu. V přízemí a sklepech byly zřízeny stylové restaurace a vinárny, část zámku přeměněna na hotel. Zámecká kaple a přilehlé prostory sloužily jako obřadní síň. V prvním patře bylo instalováno regionální vlastivědné Muzeum Bojkovska se sbírkami týkajícími se archeologie, dějin hradu, lidových řemesel a místního folklóru. Později bylo muzeum přemístěno do několika malých místností bočního křídla u západní věže, kde působí dodnes. V současné době je celý zámek na prodej za 15 miliónů korun, což je cena v porovnání s jinými, daleko méně významnými a daleko více zchátralými objekty téměř směšná, a nebýt jeho nevýhodného geografického umístění, jistě by se kupec už dávno našel.

Jadranský zámek Miramare nepřinesl štěstí ani dalším držitelům. Navždycky však zůstane spojený s nešťastným osudem Jeho veličenstva Maxmiliána, snílka a poety, který miloval krásu a romantická dobrodružství a zaplatil za ně svým mladým životem. K popularitě Miramare navíc jistě přispěla nemalou měrou i císařovna Sissi, Maxmiliánova švagrová, když si zámek oblíbila jako své letní sídlo. Nový Světlov je sice starší a co do velikosti nejen srovnatelný, ale dokonce rozsáhlejší než Miramare, ale žádný z jeho majitelů se nijak výjimečně neproslavil. Italský zámek se po letech stal mnohem více vyhledávaným turistickým sídlem. Přestože nebyl tomu našemu vzorem, musíme se smířit s tím, že k němu, jako k bezpochyby známějšímu a proslulejšímu, zůstane Světlov připodobňován.

Zámek Miramare na pohlednici z roku 1913

Zámek Nový Světlov na pohlednici z roku 1989