Římani z Wothanburgu

Římští legionáři jsou v našich podmínkách to vzácnější, co u nás v rámci vystoupení skupin historického šermu můžeme vidět. Zákonitě to souvisí s minimálním výskytem legií u nás. Přesto, pokud zalovím v paměti, prvního Římana jsem viděl už někdy kolem roku 1986 v rámci vystoupení skupiny, jejíž jméno mi dávno vypadlo, na kbelském letišti v Praze. Tehdy to byl ale jen jeden římský legionář, proti kterému stál jeden barbar. Od té doby nic – až letos, kdy jsem se v sobotu 23.4. vypravil na akci Gladius, kterou už čtvrtým rokem pořádá sdružení Wothanburg na svém hradišti nedaleko Liberce. Vzdal jsem se tak návštěvy libušínského setkání, které se konalo ve stejném termínu a letos mohlo být o to zajímavější, že se změnil organizátor. Dá se říci, že jsem vyměnil jedno malé, ale konkrétněji zaměřené vystoupení za léty prověřenou masovou akci.

Počet účinkujících na Wothanburgu asi odpovídal množství lidí, kteří se tímto obdobím u nás aktivně zabývají. Římanů bylo zhruba dvanáct – a to počítám příslušníky pomocných sborů a legií dohromady. Jejich protivníci – Germáni se sešli zhruba ve stejném množství. K tomu je třeba připočíst ještě několik gladiátorů a dva zbloudilé Helény. Celkový počet osob v kostýmech se tak včetně žen a dětí pohyboval někde mezi třiceti až čtyřiceti. Účast diváků byla zhruba odpovídající – nehrálo se před prázdným hledištěm a zároveň nebyl žádný problém zaujmout pěkné místo. Nejhorší byla třetí řada, a i z ní měl divák slušný výhled. Mezi auty na parkovišti převládaly liberecké značky, což svědčí o regionálním charakteru akce.

Vystoupení mělo dvě části, rozdělené přestávkou na občerstvení. První polovina měla didaktický charakter, což je dnes poměrně oblíbená náplň programu. V rámci ukázky taktiky legií se z oněch dvanácti lidí dokonce podařilo sestavit jakési torzo želvy a vystřelit na něj z katapulty. Pochopitelně nikoliv na plný tah. Vystoupení gladiátorů se omezilo víceméně na verbální část, neboť někteří členové skupiny byli dočasně invalidní. Pro nejmenší bylo atraktivní zapojení přímo do jednotlivých ukázek.

Následovala přestávka na občerstvení, kterou organizátor Wothan zpestřil komickou vložkou „jízda na koni“. Na fotografii je vzácný okamžik, kdy je jezdec v sedle. Původně se do ně vyšvihl zřejmě za účelem vytvoření heroické fotografie vojevůdce. Výsledek byl prozaičtější, protože kůň měl pramálo pochopení. Ale na druhou stranu – spadnout ve zbroji a odejít po svých představuje také jistou dávku umění.

Druhá část představení už byla koncipována jako příběh. Nemá asi smysl ho zde převyprávět, ale byl inspirován skutečnými událostmi, byť přizpůsobenými skromným podmínkám. Hlavní postavou byl germánský vojevůdce Arminius, který se jako rukojmí dostává do Říma, kde je mu poskytnuto vychování a dokonce i občanství. Jako dospělý se vrací mezi Germány a dostává se do čela jejich povstání, které skončilo porážkou tří římských legií ve slavné bitvě v Teutoburském lese (9 n.l.). Zde děj představení končí a pro úplnost bych jen doplnil, že historický Arminius byl nakonec Římany poražen a dokonce zavražděn vlastními příbuznými.

Výběr atraktivní látky ukázal ověřenou skutečnost, že historie je většinou lepším materiálem než neumělá fabule. Děj byl snadno pochopitelný, ale nikoliv primitivní, nechyběly akční okamžiky, které vyvrcholily v bitevním finále. Co bylo ve srovnání s drtivou většinou vystoupení SHŠ zcela ojedinělé, byla snaha ukázat divákům i psychologii postav. V tomto ohledu byl poněkud problematický projev hlavního Germána – mluvit před publikem mu dělalo zřejmě potíže a navíc nezapřel, že pochází odněkud z Plzeňska. Chvílemi jsem měl obavy, že své spolugermány požene do boje s výkřikem „Hyn se hukáže“ a římského arcilotra vyzve na „boží súd do roka a do dne“.

Musím se zmínit i o zranění, které si jeden z účastníků odnesl na hlavě. Jakkoliv nemuselo být vážné, přesto bych očekával, že dotyčný se nechá ošetřit. Místo toho se pustil do debaty: „Nějakej váš debil mě praštil. Ukažte mi ho!“. Na což následovaly odpovědi typu: „Sám jsi se, debile, praštil o štít někoho z našich“.

Pokud někdo chce spatřit více než pět římských legionářů pohromadě, musí zřejmě jednou za rok na Wothanburg. Na nějakém přístupnějším místě se jich dočká asi těžko. V souvislosti s polohou hradiště je třeba mít na paměti, že poslední spoj například pro to, aby se návštěvník dopravil do Prahy, odjíždí z Chrastavy před šestou odpoledne. Program tomu ale byl přizpůsoben – začínal krátce po jedné hodině a končil kolem půl čtvrté. Včetně přestávky tedy dvouhodinový program, za který se vybíralo dnes až nevídané vstupné 40 korun. Kdo se šel podívat na římské legionáře a netrval na masové akci, odcházel zřejmě spokojen.

Závěrem bych dodal ještě poznámku k fotografiím – některé barevné a černobílé jsou si velmi podobné. Fotografoval jsem na dvě těla – v jednom byl černobílý a v druhém barevný film. Ponechal jsem tedy obě varianty, protože každá má cosi do sebe.