Putování po nejkrásnějších hradech Slovenska

Náš kraj je krásný, naše země skrývá nespočet kouzelných zákoutí a míst, kam ještě nedorazila civilizace, kde vše žije v souladu s přírodou. Ale přece jenom se nám zachtělo zajet kousek dál, třebas jenom malinko za hranice, na půdu, která ještě před pár lety byla i naší půdou – Slovensko.

Termín byl vhodně zvolen – 08.05. až 11.05.2002. A seznam účastníků – takže po pořádku:

Trouble – moje pravá ruka, bez jehož navigačního smyslu bych byla úplně ztracená a který se celý čas staral o to, abych někde nespadla a abych se pravidelně stravovala :o))
Mazo – hlavní organizátor celé výpravy, jediný představitel slovenského národa, který zajistil útulné ubytování a předem upravil a vyšlapal všechny cestičky, aby se nám po nich pěkně chodilo :o))
Walther – dotvořující mužské trio, který nás svými průpovídkami a životními historkami uváděl do povznášející nálady a který si nedovedl představit ani jediný den bez pořádného oběda :o))
Shell – Waltherova drahá polovička, která zdobila celou výpravu, ovládala dokonale slovenštinu a všem nám dokazovala, že emancipace není pouhý výmysl :o))
Šárka – skromná pražanda, jejíž „hradní“ znalosti ohromily každého, nebezpečná místa se pro ni stávala bezpečnými a nemožné věci možnými :o))
Princezna L – dívčina s neustálým úsměvem na tváři, která občas zkoušela nerozbitnost svého drahého fotoaparátu a která s chladnou tváří odrážela neustálé pánské útoky namířené proti jejímu přístroji :o))
Nika – starší sestra Princezny_L, kterou měla evidentně na starost a svoji úlohu plnila dokonale, občas zamyšlená a občas bez filmu do foťáku :o))
Čudlinka – čili já, která se dobrovolně ujala řízení našeho vozu a která byla uchvácená tamní krajinou a přírodou.

Takže suma sumárum osm lidí, dvě posádky na dvou vozech. První vůz – Mazovci – Mazo, Princezna L, Nika a Šárka, druhý vůz – Čudlíci – Čudlinka, Trouble, Walther a Shell. Bezva, mohlo se vyrazit do ráje …

Trouble a já jsme vyrazili 08.05.2002 směrem Brumov, kde jsme se měli v 18:00 h setkat s ostatními, tedy samozřejmě kromě Maza, který čekal na svém území. Bohužel původní hodina se posunula o jednu vpřed, což jsme podle našeho plánu nebyli schopni zvládnout. Snad počkají, nebo utečou, či se schovají nebo nás pomluví třeba i zmordují :o))) UFFF, že bychom to otočili :o))

Cesta do Brumova byla poněkud dlouhá a do cesty se nám neúmyslně postavilo pár památek, které by bylo hřích jen tak projet.

BUČOVICE – byly jednou z nich. Rozsáhlý renesanční trojkřídlý zámek s udržovaným parkem. Zámek byl založen ve druhé polovině XVI. století

Já si to „pochopitelně“ odseděla v autě, ale chuť na něco dobrého mi zlepšila náladu a hupky šupky do kufru a chroupy chroup. Trouble se tam asi zapomněl, protože dlouho nešel. Nemělo smysl na něho troubit, protože hned vedle byly kolotoče a všude spousta lidí a někdo by si to troubení mohl vzít osobně. No hurááá, Troublík byl tu, děsně uřícený a zpocený. Prý se bil s drakem, který hlídal vchod a ani za pětikilo ho nechtěl pustit blíže. Ceny služeb jednoduše rostou :o))

Cestou jsme viděli NESOVICE – bílý zámek, ale foto bylo pouze přes značně špinavé přední sklo našeho auta. Ale šlo to. Novorenesanční stavba, z níž bylo realizováno pouze jedno křídlo

Samozřejmě, že jsme museli aspoň na chvilku na BUCHLOV – hrad. Jeho založení spadá do XIII. století. Postupně se rozrůstal v pevnost nesoucí znaky všech stavebních slohů. Opraven po požáru v roce 1931.

Achich ouvej, těch lidí kolem, děs a hrůza. Tak tak jsme zaparkovali a rychle vletěli na nádvoří. Vstupenku jsme si z finančních důvodů nekupovali, ale obhlédli jsme zbraně a koupili si přívěšky – jakože na památku :o))

A teď už opravdu do Brumova. Cestu nám ještě stačily zkomplikovat různé uzavírky a objížďky, ale světe div se, na nádraží do Brumova jsme skutečně dorazili. To bylo radosti, objímání, líbání, hlazení … :o))))))

Z naší dvoučlenné posádky se rázem stala sedmičlenná. Nika s Princeznou L nás ubytovaly v romantické hájence a protože většina z nás umírala hlady, jelo se do restaurace na pořádný dlabanec.

V pěti se nám v hájence spalo moc dobře, Nika s Princeznou L spaly ve svém.

09.05.2002

Hned ráno jsme Šárku hodili na vlak, přisedla k Nice a Princezně L a vlak je odvál do Trienčianskej Teplej, kde už na ně měl čekal náš vůdce Mazo.

Já s Troublem jsme posnídali v trávě, vykoupali se v řece a opálili se ranním sluncem :o)))

Celníci byli usměvaví a pohled do našeho značně nabouchaného kufru je poněkud vyvedl z míry. Podle našich zavazadel to vypadalo, že razíme na půlroční dovolenou nebo se chystáme na Slovensku zůstat. Těžko bychom jim vysvětlovali, že se jedná o pouhé tři dny, ale jelikož viděli hned dvě ženské, bylo jim vše jasné – natáčky, kulmy, fény, patery boty, večerní šaty, denní i noční krémy, pleťové masky atd. Ano, tohle si pánové skutečně o nás myslí, takže je v tom sladkém snění s úsměvem necháváme.

Ocitli jsme se za hranicemi, nikoliv našich možností, ale na území jiného státu. Připadalo mi to tam nějak stejné, dokonce nám i rozuměli :o)) Po delším čekání jsme se konečně všichni setkali a naše osmičlenná posádka mohla zahájit velkolepou výpravu po slovenských hradech.

POVÁŽSKÝ HRAD - královský hrad, který byl postaven ve 13. století na ochranu důležité povážské cesty. Roku 1543 vyhořel, ale byl znovu opraven a změnili se některé prvky a hrad byl rozšířen o předhradí. Nejstarší částí byla věž a gotický palác.

Náš první objekt. Zřícenina hradu se třpytila ve slunci na vysoké skále. Krása, to bylo jediné slovo, které mi přišlo na mysl. Jak mohl někdo na skále postavit hrad – to mi nešlo na rozum, ale oboru stavebnictví asi moc nerozumím.

Všichni jsme vyběhli na stráň – někteří začínali zjišťovat, jestli jejich aparáty fungují a jiní, třeba zrovna jako já, jsme se jenom kochali. Takže vzhůru nahoru a to plnou rychlostí, tak ne, plnou pomalostí :o))) Prostě v klidu a v pohodě.

Trouble objevil užovku v trávě a nedal jí pokoj do té doby, než si ji řádně nevyfotil. Ale určitě to byla samička, protože se na něho vyzývavě koukala a kdyby tam byl sám, určitě by ho chtěla aspoň jemně kousnout :o))

Celá posádka, aniž by věděla jak, byla nahoře.

Kouzelné místo, vhodné pro snění. Jen tak si tam vyběhnout a strávit tam celý den, juuuu, mě bylo moc příjemně. Každý jsme se rozutekl na jinou stranu a bádali jsme a „rekonstruovali“ a objevovali zajímavá místa. Byla tam i lavička, na kterou jsem si málem lehla, ale přece jenom jsem byla ochotná na ni ještě někoho pustit :o))) Fotoaparáty se začínali zahřívat a nastal tvrdý boj o dokonalé snímky, neboť vítěz by mohl žádat odměnu :o))) Shell a já jsme se dobrovolně boje neúčastnily a poklidu jsme odpočívaly.

k odpočinku se jen „na oko“ přidal i Walther

Nad hlavami se nám začali prohánět dravci – že by už cítili mršiny :o)) Nee, ještě ne, prosili jsme je na kolenou a slibovali hory doly, až se nad námi slitovali a pouze nám oklovali hlavy :o))) Tihle ptáčkové větších rozměrů si pojali Povážský hrad za svůj domov, za své území a evidentně jim došla káva a koláčky pro návštěvu :o)) Takže jsme je v klidu opustili. A už se ozýval hlad, nebo že by to byl Waltherům žaludek, který zpíval žalostné písně :o)

Lomloň

BYTČA se stala naší druhou zastávkou – původní hrad ze 13. století, v 16. století počala přestavba v renesanční zámek. Vznikla zámecká budova se čtyřmi křídly, uzavírajícími pravidelné nádvoří s arkádami. Nároží byla zpevněna baštami a do střední části severního křídla postavena čtyřboká věž.

Půvabný zámeček s úhledným náměstím a s restaurací – že by nás čekali? Určitě, velitel Mazo vůbec na nic nezapomněl, měl to jistě promyšlené krok po kroku a tudíž ho nemohlo nic překvapit.

Oběd byl delicious a naše bříška chrochtala blahem, ještě tam kanapíčko s kolečkama a mohlo se pokračovat směrem na HRIČOV – vznikl ve 13. století, nejprve jako majetek nitranského biskupství, později je královský. Od konce 17. století začíná pustnout.

Opět dokonalé místo, vysoko na skále obklopené zelenými lesy – pohádkový kraj. Mazo „vystlal“ cestu ke hradu listím, aby na nás případné pády nezanechali žádné účinky. Opravdu, skvěle promyšlené. Velmi mě zaujala vzájemná souhra a spolupráce obou sester – Nik y a Princezny L, kdy jednou táhla Nika Princeznu L a pak zase Princezna L táhla Niku :o))) A já pořád, proč mám tak těžký život jen s jedním bráchou :o)

Přístup na Hričov byl náročnější, ale třebas pro Šárku to byla hračka. Vždycky se pohybovala v místech, kam by mě ani po laně nebyli schopni dostat. To bude asi tou pražskou výchovou a jejich podnebím :o)))

Usadila jsem se na jedné zídce a koukala se do dálek – něco neuvěřitelného, protože jsem tu chtěla zůstat sedět do konce života. A co dělali ostatní – Walther neustále hlídal svoji Shell a zakazoval ji chodit na nebezpečná místa, ale ona nedbala jeho zákazů a tím si získala moje sympatie :o)) Šárka se jednou objevila tu a pak zase tam, takže jsem z toho nabyla dojem, že asi chodí skrz stěny :o)) Nika hledala vhodnou pozici na focení a trpělivě čekala, až ji všichni „vypadnou“ ze záběru :o)) Mazo s Princeznou L hodnotili svůj vytištěný půdorys se skutečností a vypadali přitom opravdu vážně :o)) a Trouble na mě začal mířit svým foťákem a neustále mě na té úzké zídce nutil, abych si poposedla dozadu, aby na té fotce lépe vynikla :o)) Romantické místo to tedy bylo a jak nám to fajně klouzalo při sestupu (jistě Mazův záměr :o))) Velká žízeň a snad i chuť na NĚCO přivábila naše auta k jedné hospůdce. Někdo si dal čepovanou kolu a někdo ledňáka, i já dostala ledňáka od Walthera , heč heč, prý jako omluvu za to, že příšerně tříská s dveřmi našeho drahého autíčka. Nejdřív jsem ho chtěla pokutovat pětikačkou za každé třísknutí, ale vzdala jsem to :o))) Abych moc nekecala, Walther si dával pozor a dokonce se naučil s dveřmi naší milované Trumfinky zacházet jemně. Čili skláním Walherovi hlubokou poklonu :o)))) Princezna L se najednou začala téměř dusit tou zmrzkou a Nika měla co dělat, aby nezůstala jedináčkem :o)))

Následovala LIETAVA – jedna z nejrozsáhlejších hradních staveb na území Slovenska. Vznikl pravděpodobně v 11. století, kdy byl královským majetkem. Podle ne příliš spolehlivých zpráv, byl tento hrad zničen v roce 1241, při tatarském vpádu. Spolehlivěji jde jeho vývoj sledovat až do 13. století – vznik raně gotického hradu s velkou hranolovou věží. Opevnění prvního předhradí je už pozdně gotické, druhé předhradí je renesanční. Od roku 1729 hrad neobýván, po roce 1770 ponechám rozpadu.

Rozsáhlý hrad a zase až úplně nahoře. Asi to mělo nějaký smysl, stavět hrady na vysokých kopcích, že jo? To aby byli všichni co nejblíže té kulaté zářivé kouli, a aby se případné nehody padajících nevhodných obyvatelů už nemusely opakovat :o)))

Naše drahé a téměř totožné vozy :o)) jsme zaparkovali u silnice. Vypadaly jako jednovaječná dvojčata, protože se na sebe dost lepily.

No dvojčata se na sebe aspoň trošku podobají, ale čtyři kola měla obě auta, takže nekecám, podobnost tu byla :o)) Otevřela se před námi rozlehlá louka – jejda, tady by se vešlo stanů :o)) Cupitali jsme pěkně nahoru a já se pozastavovala a vnímala opět tu rozkošnou zem. Cestu nám zdobily okrasné šišky, které byly prý nachystány speciálně pro naši výpravu. Tedy, Pane Mazo, opět dokonalé :o))

Lietava byla rozsáhlá zřícenina a to bylo něco pro nás. Opět jsme se rozprchli každý na jinou stranu. Princezna L roztáhla svůj stativ, který se stal jejím společníkem, připevnila na něj svůj aparát a jala se psát své „zápisky“, ale ouha, zafoukal větřík a milý stativ i s drahým foťákem ulehl ladně na zem. Princezna L se zděsila a měla jistě důvod, ale světe div se, aparátek to vydržel a čočka snad taky. Trouble ihned naklusal, vytáhl svoje nevšední čistící pomůcky a milé Princezně L vykouzlil opět usměv na tváři. A tohle Troublík dělá dnes a denně a proto je ten nejlepší na světě :o)) No trošku osobních pocitů :o)) Sluníčko se začalo postupně chystat do své veliké nebeské postýlky, což naše fotografy netěšilo. CHI CHI jejich starosti bych chtěla mít :o))) Lietavu jsme prolezli skrz naskrz a bylo se na co dívat.

Našel se i čas odpočinku

Smutné bylo to, že se o zříceninu evidentně nikdo nestaral a čerstvě spadená zeď mluvila za všechno. Je pravda, že osobně mám radši takovéto zříceniny, kde nikdo „neotravuje“ se vstupným a kde lidská ruka neprzní historickou hodnotu hradu. Ale s takovýmhle přístupem to postupně celé spadne a nebudeme pak moci obdivovat tyhle krásy. Ale co je skutečně lepší ???

Na závěr prohlídky společné foto

Večer přicházel a na mě padla veliká únava – tedy směr ubytovna Strečno. Jejda, kousek od ubytovny nás pozoroval hrad Strečno a zase až úplně nahoře :o)) Ale opravdu až další den, už bych se tam nevyškrábala :o))

S ubytováním byly menší neshody, personál byl z nás asi vyjukaný a zíral na nás jako na mimozemšťany. Ale pan velitel Mazo rázně zakročil a všechny je tam srovnal do latě. Dva trojlůžkové a jeden dvojlůžkový pokoj. Walther s Shell si vyhradili právo mít dvojlůžkáč, protože tvrdili, že jsou manželé a my jim to všichni sežrali – darebáci jedni, takhle obelhávat důvěřivce. Holčiny Šárka, NikaaPrincezna Ldostali jedentrojlůžkáč a já s Troublem si vzali na starost velitele Maza – to kdyby měl zlé sny, abychom mu mohli být nápomocni :o))

Někdo si dal večeři, někdo jenom pivko a pak byl přesun na terasu. UFFF, na terasu jsem došla a dost dlouho tam čekala sama. A jak tak člověk sedí, tak začne usínat. Za dlouhou chvilku mě doplnil Trouble a postupně asi ostatní. Ale já už vážně nemohla. Šla jsem na pokoj, dala si výbornou sprchu, sedla si na postel, pak si lehla a najednou NIC – hluboký spánek ze kterého mě občas probudily nadšené výkřiky slovenských hokejových fanoušků – HUUUU Slovensko porazilo v semifinále Švédsko a to bylo naprostá senzace. Naši slavní hokejisté bohužel již vypadli. Dole se slavilo a přišla jsem bohužel o sklenici šampáňa, kterou dostali ostatní členové naší výpravy od rozjařeného barmana. FŇUK FŇUK

10.05.2002

. Obyčejně mám problémy se spaním na jiné posteli než na své, ale protože jsem byla vyčerpaná, spala jsem jako mimino, do růžova. A myslím, že jsem nebyla jediná, protože všichni vypadali po ránu spokojeně, což se jistě obyčejně nestává.

Po malé snídani jsme vykročili vstříc dalšímu dobrodružství – tentokráte pěkně po svých, protože v okolí byly dva hrady – jako první byl zvolen STARHRAD – původně královský hrad, postavený ve druhé polovině 13. století. Základem hradní stavby byla raně gotická obytná věž, k ní se v průběhu další výstavby přidružil palác a hospodářské objekty. V průběhu 15. století vznikl pozdně gotický palác.

Šlo se pěkně, podél řeky a sluníčko se rozhodlo, že i pro tento den se s námi bude kamarádit. Já Tě SLUNÍČKO miluju. Za zády se nám začal objevovat hrad Strečno a to byla další vhodná příležitost pro naše „fotomaniaky“ :o)) Kdo bude mít lepší fotku ?? Zatímco někteří složitě nastavovali své přístroje, kombinovali polarizační filtry a stavěli stativy, já a několik dalších jsme se snažili spřátelit s místními kozičkami. Poznámka: Výrazem kozičky zde mám na mysli ta ušlechtilá bílá zvířátka, která mečí, mají dlouhé vousy a pasou se na zelené trávě. To kdyby třebas pány napadlo náhodou něco jiného :o)) Byla tam i dvě malá kůzlátka, ale naše zvědavá přítomnost je činila opatrnými. Zkoušeli jsme je nalákat na travičku, ale moc se nám to nedařilo. Ale stejně jsem si jednu hladila, protože určitě vycítila, že spolu máme něco společného – já koza, ona koza – čili přátelství na život a na smrt.

Starhrad byl opět jedinečný, jako ostatně všechny mnou shlídnuté slovenské hrady. Výhled z hradeb neměl chybičku. I zde bylo hodně míst k prozkoumání, jenom ten povrch byl poněkud kluzký. No a protože moje drahé botičky – kanady, příjemně odpočívaly v kufru auta a já se do nich neobula ani jednou (jelikož se v nich nedá bezpečně řídit a já jsem děsně líná se neustále přezouvat), klouzalo mi to zatraceně hodně. Na mnoha místech byla dutá zem z čehož se dalo usuzovat, že toho bude ještě hodně ukryto pod námi. Škoda, že tu s námi nebyl náš Pupíček, pustil by se usilovně do hrabání a konečně by něco objevil :o)) Někteří odvážlivci se pouštěli i do míst, kam se dalo dostat jenom s pořádnou dávkou kuráže, že ano Šárko, Mazo a Walthře. Při vašich riskantních přesunech se mi dělalo nevolno. Ale máte můj vřelý obdiv. My přízemnější jsme se opravdu drželi při zemi a byli jsme rádi, že aspoň vidíme, to, co vidíme :o)) Dolů se šlo dobře a cesta byla kratší – ale to už tak bývá, nevím proč, ale je to tak.

Stáli jsme znovu před ubytovnou, sbalili si saky paky a přímý směr na STREČNO – první zmínka o hradu pochází ze 14. století. Základem byla čtyřhranná obranná věž, sloužící i k bydlení, obehnaná kamennou zdí. V 15. století vznikl gotický palác s kaplí. V 15. a 16. století dochází k přestavbám v pozdně gotickém slohu, hrad rozšířen o další obytné křídlo. V 17. století zde vznikl požár a pak byl hrad pobořen.

A zase se tak nějak ozýval ten žaludek, hlad je ale sviňa. Ale o tom, že při výstupu na Strečno lidem vytráví, se v okolí asi vědělo a dobrý gulášek a párečky nám přišli vhod.

Hrad Strečno se na první pohled lišil od ostatních hlavně tím, že již zdálky na nás mávala paní pokladní červeným šátečkem :o)) Vyvstala velmi záludná otázka, co tím velmi rázným gestem měla na mysli – že by po nás chtěla peníze nebo život ? :o)) „Naštěstí“ to odnesly pouze naše drahé vyhublé peněženky, které stále marně doufají, že bude líp … Na hradě jsme pochopitelně už nebyli jenom my, vznikla banka lidí, vlastně skupina, která si dovolila vstoupit do dveří bez paní průvodkyně, která se velmi záhy přiřítila a dala nám srozumitelně najevo, kdo je pán a kdo kmán :o)) A mohla začít prohlídka hradu. Hrad byl dost opravovaný, ale zrovna ne podle mého vkusu. Ztratil hodně svého historického půvabu a občas moje oči zaplakaly. Ale na druhé straně je lepší s touto podobou než s žádnou, že ano. Paní průvodkyně povídala a povídala a celkem rázně odrážela „dotěrné“ otázky. Po prohlídce se naše výprava usadila na nádvoří a chtěla ještě chvíli vdechovat ten zvláštní vzduch, který všechny zříceniny mají. Ale bohužel, rázná průvodkyně nás jednoduše vyhodila. CCCCCCCCCCCC

V autech jsme se dojedli, dopili a pokračovali dále podle předem stanoveného plánu. Ale achich ouvej, před námi se vytvořila dlouhá kolona aut a kamionů a chtě nechtě jsme museli zastavit. Copak se děje, že by tahle cesta už dál nevedla ?? Narazili jsme na konec světa ?? Skutečnost však byla poněkud trpčí – došlo ke srážce dvou kamionů a oba řidiči na místě zemřeli. Možná teď budu zlá a snad i necitelná – tomu, který tu havárii zavinil a předjížděl v místě, kde neměl dostatečný rozhled před sebou – to patří, sám si to zavinil, zbytečně riskoval. Ale toho, který si jel ve svém pruhu a nic neudělal, je mi zatraceně líto. Zemřít zbytečně kvůli nějakýmu hňupovi je opravdu smutné ……

Změna plánu – tam, kam jsme chtěli se nedalo dostat a jiná možnost v blízkém okolí se nenaskytla. UUU, takže směr Topolčany, kde jsme měli strávil noc. Bylo to celkem daleko a jelikož jsme ztratili Mazovo auto, skočili jsme na chvilku na zámek BOJNICE – původní hrad z 12. století, nejspíš šlo o kamenný hrad. V současnosti se jedná o romantický zámek, částečně s gotickými a renesančními základy hradu. Jedná se o národní kulturní památku.

Zase místo jako z pohádky, v podzámčí jezírko s lodičkou, srdce mi zaplesalo. V okolí zámečku bylo hodně lidí, stánků a taky koníčků. Shell s Waltherem si pochutnávali na vařené kukuřici a boule se jim dělaly až za ušima :o)) Ze závisti jsem začala pojídat makovou buchtu a Trouble se pochopitelně přifařil a nedůstojně mi ujídal. A tu se místní pejsek začal lísat a dělal, že je náš největší kamarád – dala jsem mu tedy kus buchty, ale moc mu to nejelo – jo takhle salámek, to by jsi se tvářil jinak, ty jeden mlsoune … Za odměnu a celoživotní úsilí jsem obdržela od milého Troublíka slovenské perníkové srdce – jsi milý, Lásko … – jehož nápis si nechám jenom a jenom pro sebe.

A kdopak se to objevil, Mazovic posádce to nedalo a když se dozvěděli, kde jsme, „přiklusali“ za námi. Mazo ode mě dostal okamžitýho sprda ne za to, že se nám ztratil, ale za to, že jsme se předtím na něčem dohodli, a on to nedodržel. Poznámka: Po mém „hysterickém“ výstupu se ale hodně polepšil a za to mu patří můj dík.

Tolopčany, náš cíl, byly na dosah. Ještě jedna malá zastávečka, kdy si Mazo s Nikou a Princeznou L museli prý odskočit vyfotit kostel (ale nám ostatním bylo jasné, že to byla pouhá záminka :o))), Shell s Walherem si prý šli něco koupit, ale byli tam až moc dlouho (takže taky záminka :o))) a zůstali jediní „nezáminkáři“ Šárka, Trouble a já Čudlinka :o)))

Ubytovna v Topolčanech byla úplně jiná „cenová“ skupina než předtím. Zase jsme spali přímo pod Topolčanským hradem. Tentokráte to byly čtyři dvoulůžkové pokoje a Mazo si mohl vybrat Šárku, Princeznu L nebo Niku jako spolunocležníky, protože Shell a já jsme měli hlídače :o)) No abych nekazila ničí morálku, tak vše uvedu na pravou míru – u nás „spárovaných“ to bylo jasné (pokud někdo hádal Walther + Trouble, Shell + Čudlinka – tak to není správná odpověď :o)), holky Nika, Princezna L a Šárka spali spolu (každá na svém pochopitelně) a Mazo zůstal sám a jeho výkřiky ze zlých snů nás pravidelně budily :o))))))))) Čili jsme se ubytovali a hurá na pořádnou véču. Obsluhovala nás velmi příjemná dáma v červeném, která dokázala vyhovět našich podivným požadavkům. Chystala se prý noční prohlídka hradu a já bylo pro. Ale pak se začali řešit různé věci a já na tom jídelním stole skoro usnula. Vzdala jsem to a šla se ponořit do sprchy a pak do postele. Solidární Troublík mě nenechal o samotě. Poznámka: Zde by si každý mohl říct, že jsme se poněkud distancovali od ostatních, ale opak je pravdou. Delší jízda za volantem mi nesedí – řidiči to pochopí, neřidiči bohužel ne, vlastně jsem dospěla k názoru, že i někteří řidiči mají zkreslené představy :o(((( Ostatní si užili noční prohlídky a já se už oddávala blaženému spánku.

11.05.2002

Ranní sluníčko mě lechtavými paprsky příjemně probudilo. Není to zvláštní?? Vždyť nám přece počasí nikdy nepřeje – to bude asi tím, že sluníčko bylo zmatené z volné středy nebo se prostě umoudřilo :o)))

Smutná a nečekaná zpráva, že snídaně „se podává“ až v devět hodin nás prudce zasáhla. Někteří ale měly zásoby a tím zvítězili :o)) Do deváté daleko a TOPOLČANSKÝ HRAD – vznikl ve 13. století jako královský hrad, pak ho císař Zikmund daroval. V letech 1431 – 1434 byl obsazen husity. Často měnil majitele, hlavní věž byla v 15. století rekonstruována. Hrad je známý charakteristickou stupňovitě ukončenou věží. Koncem 19. století se zrestaurovala rozpadající se hlavní věž.

Jelikož byl tak blízko – nožičky kupředu …

Pěkné místo, které mě hned po ránu rozveselilo „pouze“ tím, že prostě bylo. Do věže jsme se nemohli nějak dostat, protože jsme nepřišli na to, jak otevřít dveře bez kliky. Asi dostali hlášku, že se tam objevíme a pro naši a hlavně jejich bezpečnost kliku schovali :o)))

Čudlíci se k sobě povětšinou tisknou

Že by Bílá paní??

Hned vedle hradu, spíše ještě v jeho části jsme objevili stan, ve kterém se asi nádherně odpočívalo. Lezli jsme všude jako kobylky a neušel nám ani jediný kámen. Z místní informační cedule mi utkvělo v hlavě jedno úžasné slovenské slovo – kaplnka (měkké L). Hrozně si mi zalíbilo a stalo se mým oblíbeným. Výhled nepostrádal jedinou chybičku, zase to uchvacující okolí – UFFF, já chci na Slovensko !!!

Šéf výpravy zapózoval...

Devátá hodina odbila – takže? Snííííííííííííídaněěěěěěěě. Všichni jsme se posilnili a na můj vkus strávili u snídaně příliš mnoho času.

Další náš útok měl pocítit hrad UHROVEC – pozdně románský hrad, který vznikl ve 13. století. V 15. a 16. století se vedly o hrad majetkové spory a často měnil majitele. V období renesance stál hrad bokem od center bojů, vyhnuly se mu turecké i vnitřní nepokoje.

Tohle byla Mazova perlička. Chopil se slova jako průvodce a jeho výklad byl dokonalý. O Uhrovci věděl všechno. Sám se totiž podílí na prováděných výkopech a na odborných zásazích. Rozsáhlý hrad skrýval mnoho nezapomenutelných a kouzelných míst a každý z nás si jistě našel svoji oblíbenou „komůrku“. Bylo zvláštní, jak se naše osmičlenná skupinka držela pohromadě a s tichostí naslouchala Mazovému výkladu. Cupitali jsme za ním jako myšky a jeden druhému asistovali na obtížnějších úsecích. Každý se bál i nebál o něco svého – Trouble o svůj foťák a notebook, já o Troubleho, Walther zase o ten svůj aparát, který svěřoval jednou své Shell a jednou Nice, Princezna L „vláčela“ všude svůj stativ, ale občas ho někde zapomínala, Šárka byla jako vždy úplně v pohodě a nic ji nemohlo rozházet a Mazo se určitě bál o nás všechny, protože naši duchové by mu nedali pokoj :o)) Na Uhrovci jsme strávili spoustu času, ale ten čas byl moc příjemný.

Dnešní obyvatelé hradu

Kdopak má Pentax??

Nastalo první loučení – Šárka musela domů, protože ji čekala dlouhatánská cesta. Mazova posádka se tedy rozjela odvést Šárku na autobus, který ji bezpečně odvezl domů. Ještě aby ne, to by ten řidič pořádně schytal, kdyby se na něho vrhlo nás zbylých sedm členů :o))

Naše posádka se nasměrovala na Beckov a s Mazovým již tříčlenných osazenstvem jsme se měli setkat na posledním našem objektu – Čachtice.

BECKOV – na základech staršího královského hradu byla počátkem 14. století postavena čtyřhranná obranná věž a palác. Později došlo k rozšíření – nový poschoďový palác se dvěma křídly a kaplí, vybudováno vnější opevnění hradu. V 16. století renesanční přestavby. Po požáru v 18. století dochází k pustnutí. Pozoruhodná je otevřená neukončená velká dělová bašta na dolním nádvoří.

Objekt nám opět vyrazil dech. Zase až na samém vrcholku, na kterém je dominantně vyjímal. Bohužel jsme věděli, že tento hrad je s průvodcem a bylo už hodně hodin. Takže jsme ho mohli „s otevřenými ústy“ sledovat pouze zdálky.Trouble s Waltherem si ho museli vyfotit ze všech stran – no spíše Trouble byl iniciátor. Poznámka: Pánové si prostě musí všechno obhlídnout ze všech stran, aby měli jistotu, že jim nic neuniklo. A dělají to tak se vším i s náma babama :o))

Takže hurá na ČACHTICE – gotický a později renesančně upravený hrad, který vznikl ve 13. století. Patřil mezi první hrady, které zabezpečovaly západní hranici Uherska. Na přelomu 16. a 17. století zde sídlila legendární krutá Čachtická paní, hraběnka Alžběta Báthoryová. Počátkem 18. století byl hrad vypálen.

Zda se opravdu hraběnka koupala v panenské krvi, věříc, že zůstane navždy mladá, už se asi nedozvíme, ale aspoň bylo tohle místo mýtické.

Na žaludky nám začal klepat pan Hlad a proto jsme plni naděje vjeli do Čachtic a neskonale se těšili na pořádnou baštu. Ale narazili jsme – prý se tam nevaří. UUU, Walther skoro umíral a drahá Shell ho musela podpírat :o))))

Výstup na hrad byl namáhavější, ale pro nás – žádný problém. Čachtice byly menší než jsem čekala a taky téměř opuštěné, ale kouzelné.

Lomloň? Ba ne, tentokrát je to Čudlinka

Alžběta nás jistě hlídala na každém kroku, protože bylo něco tajemného ve vzduchu. V jedné podzemní místnosti ležel mrtvý pejsek. Byla jsem z toho smutná, ale zároveň jsem věděla, že teď už je mu dobře a že se prohání na nebeské louce. A, druhá část naší výpravy dorazila, takže všechno v pořádku.

A tu jsme uviděli zbytek výpravy... asi se jim stýskalo, tak si nás chtěli vyfotit

Měli jsme ale naspěch, protože mě s Troublem čekala ještě moc dlouhá cesta a taky to jídlo už konečně někde najít. Takže jsem se s Mazem, Nikou a Princeznou L pozdravili a zároveň jsme se loučili. FŇUK FŇUK, já neměla po ruce kapesník na své slané slzy :o)))

Na zpáteční cestě jsme doslova s hladovým výrazem v očích našli útulnou restauraci, kde jsme byli jedinými hosty. Copak se to děje? Že by v sobotu večer neměl nikdo chuť ani náladu si zajít na pivko? Posléze nám to došlo – Slovensko hrálo hokejové finále s Ruskem a všichni se rozhodli to prožívat doma. I číšníci a číšnice, nebo jak se jim říká, to strašně prožívali. Při slovenském gólu všichni někam zmizeli a i za dveřmi bylo slyšet, jak šílejí radostí. A my jim to pochopitelně přáli. Protože jsme se snažili utratit všechny zbylé slovenské korunky, dali jsme si pořádná jídla a jednou za život se pořádně nacpali. Hospůdku jsme opouštěli za stavu 3:1 pro Slovensko a už skoro oslavovali a vůbec jsme netušili, že se celý zápas ještě zkomplikuje. Ale Slovensko to dokázalo, porazilo Rusko 4:3. Hurá hurá hurá.

V tak nějak rozjařené náladě se nám ještě podařilo zabloudit, ale Troublík včas rozpoznal špatnou cestu. Přejezd přes hranice dopadl na výbornou a naše drahá česká země nám otevřela své brány. Hodili jsme Shell a Walthera do Uherského Broud a zase další loučení – já si fakt oči vyplakala :o)))

Vzhůru k mým drahým rodičům. Dorazili jsme až někdy kolem půlnoci a totálně vyčerpaní ulehli do postýlek. Nozičky a ručičky mě bolely, hlavička se motala a celé tělíčko odmítalo poslouchat – snad mi to odpustí :o))))))

A slovo na závěr – tahle pozoruhodná výprava skončila. Ve společnosti všech těch lidiček mi bylo moc příjemně. Slovenská země mě okouzlila svojí panenskou přírodou a slovenské hrady na vysokých skalách mě zcela ohromily. Zažila jsem spoustu legrace, dobré pohody, ale občas se vynořil i nějaký ten chmurný mráček. Bohužel někteří nebyli příliš tolerantní k mému chování za volantem a to mě hodně mrzelo. Celkový výsledek však vyšel kladný a všechny ty dojmy, vzpomínky a zážitky ve mně navždy zůstanou. Opravdu NESKUTEČNÉ …