Poznámka k obnově (konzervaci) hradních zřícenin

Záchrana památek torzální architektury pomocí občanských aktivit (nerad bych používal slova „party nadšenců“) je dnes poměrně hodně publikovaným tématem. Kupodivu na dvou zcela opačných „frontách“. Na jedné straně veřejnost oceňuje práci dobrovolníků, na straně druhé stejnou skupinu odsuzují odborníci na stránkách přísně vědeckých časopisů. Mezi oběma tábory zřejmě panuje značná míra nepochopení.

Fakt, že se laická veřejnost zajímá o problematiku památkové péče a aktivně do ní vstupuje, je známkou jisté kulturní společenské vyspělosti, ale i neschopnosti státu se o své památky postarat. Není divu – Česká republika se svou nevelkou rozlohou má přibližně stejný počet památek jako např. Francie. Přitom státní památková péče ve svých metodikách odmítá tzv. kategorizaci památek, tedy to, že památky rozdělíme do několika skupin a podle nich pak budeme rozlišovat míru jejich ochrany i peněz, které jim stát bude moci poskytnout.

Zkrátka – řada neziskových organizací dnes vlastní nebo si pronajímá hradní zříceniny, a pokouší se o jejich více či méně citlivou konzervaci. Památková péče tyto aktivity přehlíží, tedy alespoň dokud práce nepřekročí mýcení náletové vegetace a budování turistické infrastruktury (dřevěná zábradlí, mostky, schody apod.).

Chápu-li dobře, je oficiální stanovisko takové, že se buďto provede celková konzervace památky restaurátorským způsobem, nebo se raději nechá chátrat. Skutečnost je vskutku taková, že každý, byť sebecitlivější, zásah do památky znamená zároveň ztrátu části její vypovídací hodnoty. Při využití metod archeologie pak dokážeme mnohé vyčíst i ze zříceného torza.

Ale pojďme raději k příkladům. Po konzultaci se statikem začíná každá skutečná práce na zřícenině vyzdívkami kaveren v patách zdí. Ve stejné chvíli obvykle začne vznikat „povinný“ stavebně – historický průzkum. Pokud při vyzdívce kaverny dojde k zazdění otvoru po trámu (např. ztraceného lešení), je to ztráta vypovídací hodnoty. Ovšem ani archeologické metody by takovýto otvor v hromadě kamení nenašly.

Dalším obvyklým jevem je jakési „vlamování se do otevřených dveří.“ Alespoň moje osobní zkušenost říká, že můžete roky chodit od odborníka k odborníkovi, prosit je o radu, žádat o vyjádření k vašemu návrhu … Nakonec stejně zasedne komise složená z nejuznávanějších hradologů, a váš původní návrh vám nařídí.

Co odborník, to názor. Tak například povrch spár mezi kameny je třeba utáhnout kartáčem, dřevěnou spárovačkou, hranou kovového nástroje nebo hadrem. A když už se zdá, že s památkáři umíte komunikovat, přijde nový, nejvíce renomovaný odborník, a bude se podivovat, jak jste vůbec mohli začít bez provedených chemických analýz malty, petrografických rozborů, dendrochronologiíí …

Jednoduché to nemá žádná ze zúčastněných stran. Takže jen doufám, že se obě skupiny přiblíží, a hlavně, že se pokusí vzájemně pochopit.

Ing. Petr Svoboda

autor je členem Polypejí, společnosti pro obnovu a využití hist. památek