Násilí a smrt v českých dějinách

Knížata a králové se často ujímali vlády s myšlenkou na povznesení své země, se snahou stát se dobrým a moudrým panovníkem, se schopností naslouchat prostému lidu i zástupcům šlechty, s cílem blahobytu. Cesta k vysněnému stavu blažené nirvány byla často trnitá, plná úskoků, tajných jednání, podplácení, vyhrožování, násilí a smrti.

Ani přemyslovský rod, nejstarší to panovnická dynastie v krajině české, se nevyhnul černému stínu, vznášejícímu se nad činy vedoucími ke knížecímu stolci.

Nesouhlas s poníženým jednáním Václava vůči saskému králi Jindřichu I. Ptáčníkovi a touha po moci dohnala Boleslava I. až k bratrovraždě, již svým mečem dokonal u vrat do kostela ve Staré Boleslavi 28. 9. 935. Ujal se pak vlády a zpočátku skutečně Svaté říši římské odporoval, nakonec však musel uznat svrchovanost dalšího německého krále, Oty I. .

Po smrti Boleslavově si podobně nevybíravým způsobem počínal také jeho syn Boleslav II. Hnán snad hluboce zakořeněným pocitem, že Přemyslovci by měli míti výsostné postavení v Čechách, pověřil rod Vršovců, aby se jednou provždy vypořádal s revoltujícími Slavníkovci. A tak se ve výroční den smrti sv. Václava roku 995 Libickým hradištěm rozléhal křik a pláč obětí vladařské zvůle.

Temné myšlenky vedoucí k násilí neopustili ani třetího Boleslava v pořadí. Knížectví ohrožené vnitřními rozpory i rozpínavostí sousedního Polska a Uherska se začalo pomalu hroutit. Zoufalý Boleslav, ve strachu ze ztráty knížecího důstojenství, nechal svého mladšího bratra Jaromíra zbavit mužství a druhému sourozenci Oldřichovi neúspěšně usiloval o život. Poté, co Boleslav III. přikázal vyvraždit všechny Vršovce, se jeho další setrvání u moci stalo neúnosným, a proto byl polským králem Boleslavem Chrabrým sesazen. Na knížecí stolec nastoupil Jaromír, avšak již po osmi letech svržený Oldřichem. Stárnoucí a navíc oslepený Jaromír se po smrti Oldřichově raději vzdal vlády ve prospěch jeho syna Břetislava. Leč osud mu nedopřál klidně naplnit vyměřený čas. Roku 1035 byl potupně naražen na kůl při konání své potřeby na hradním prevétu.

Staletí plynula, a ač nevyhnula se dalším vlnám bezpráví, vyvražďovaní a nečestných úskoků, žádný ze skutků nepoznamenal další vývoj nyní již království českého natolik, jako události spjaté s rokem 1305, kdy se uzavřela životní pouť Václava II. Královskou korunu v rozsáhlé říši vybudovanou jím a jeho otcem, zahrnující i Polsko a Uhry, převzal teprve šestnáctiletý Václav III. . Mladík se ale raději oddával bujarým pitkám a radovánkám s dívkami. Král se naštěstí po několika rázných domluvách pevně ujal vlády. Počátkem srpna 1306 se rozhodl vypořádat s polskými povstalci vedenými Vladislavem Lokietkem. České oddíly nabírali sílu před dalším pochodem v Olomouci, když se v odpoledních hodinách 4. 8. 1306 kdosi potichu přikradl k lůžku odpočívajícího krále a zasadil mu tři smrtelné bodné rány. Skon Václava byl o to tíživější, že po sobě nezanechal mužského dědice. Čtyřsetletá historie Přemyslovských Čech skončila.

Po epizodních vládách Rudolfa Habsburského a Jindřicha Korutanského spočinul osud České země v rukou zkušeného diplomata Jana Lucemburského. Po nešťastné bitvě u Kresčaku roku 1346, která pro Jana znamenala smrt, se do čela nově vzniklé instituce země Koruny české postavil Karel I. , budoucí čtvrtý císař Svaté říše německé toho jména. A tak hrou osudu, či vyšších sil, získaly Čechy panovníka skutečně moudrého, vzdělaného a prosbám lidu naslouchajícího. Bohužel žádný život netrvá věčně, ten Karlův ukončil zápal plic.

Za panování jeho nejstaršího syna Václava IV. rozhořela se husitská revoluce, přinášející s sebou vznosné ideály, odhodlání, boj a utrpení těch nejprostších. Skončila až v době, kdy už trůn držel Václavův bratr Zikmund. Též jeho zeť Albrecht Rakouský se z koruny neradoval dlouho. Po otcově smrti narodil se Ladislav zvaný Pohrobek. Čas bezvládí ukončil, když byl roku 1453 korunován českým králem. Nedlouho po té podlehl zákeřné leukémii. Jeho skon tak paradoxně znamenal první možnost svobodné volby panovníka. Stal se jím šlechtic Jiří z Poděbrad. Ve snaze uchránit království před moci chtivým Matyášem Korvínem se vzdal snu o Poděbradské královské linii a raději nástupnictví přenechal polskému princi Vladislavu Jagellonskému, po němž Čechám vládl Ludvík Jagellonský, utonuvší, když prchal z prohrané bitvy u Moháče roku 1526. Česká koruna pak zdobila hlavu Ferdinanda I. Habsburského a po něm pak příslušníkům jeho rodu po dalších 392 let.

Smrt posledního slovanského panovníka na našem tůn uvrhla Čechy do područí vladařů, jež systematicky vedli zemi k centralizaci, násilné katolizaci a poněmčování.

Knížata, králové a císaři, desítky jmen, zásluh i prohřešků, které navždy poznamenaly budoucí cestu českého národa. Každá smrt, či násilná změna vlády stočila dějinný vývoj trochu jiným směrem. O tom, zda k lepšímu, můžeme posoudit nyní, z odstupu několika staletí. Ale nezatracujme aktéry historie. Co se stalo, změnit již se nedá. Kdo ví, jaké by to bylo, kdyby…