Moře, lodě, děla

Pro mnoho z vás mají lodě jistě nádech romantiky a dobrodružství. A většina také jistě snila, jaké by to bylo, ocitnout se, dejme tomu, na lodi Anglického námořnictva a plout s ní vstříc vítězným bitvám. Několik dnů slídění po oceánech a v dalekohledu se třepotá španělská vlajka. Vaše loď začíná hon na nepřítele. Po několikahodinovém pronásledování je protivník na dostřel a stačí jediný povel, abyste ho poslali ke dnu. V této chvíli každý správný kapitán ví, čím jeho loď nadělá z té nepřátelské trosky, líně se pohupující po hladině a jaké nebezpečí hrozí jeho lodi vlastní. Víte to ale i vy?

Rád bych vám v tomto malém seriálu přiblížil děla a palné zbraně větší ráže, používané na lodích v průřezu 15. až 19. stoletím a dovolím si začít děly samotnými.

Zprvu používané luky a kuše, které po dlouhá staletí dominovaly při námořních soubojích (z vraku Mary Rose, postavené na počátku 16. st. bylo vyzdviženo 3,500 šípů a 137 kompletních dlouhých luků), byly postupně stále ve větší míře nahrazovány palnými zbraněmi. Jestliže v polovině 15. století čítala dělová výzbroj v průměru 4 děla na každém boku, na přelomu 15. a 16 století nebyly výjimkou lodě s 60 či 80 děly, jako např. Mary of the Tower (85 děl). Jednou z věcí, která přispěla k rozšíření počtu lodních děl byly dělové branky. Střílny v boku lodi opatřené jedno či dvoukřídlými dvířky, které bylo možno při plavbě a hlavně při bouři zavřít a branky tak utěsnit. Tento vynález měl velký vliv na budování lodí s několika dělovými palubami, které razantně zvýšily palebnou sílu lodí.

Podle definice slovníku naučného dělo funguje na principu přeměny energie proudových plynů, vzniklých hořením prachové náplně v uzavřeném prostoru, v pohybovou energii střely. Jednoduše řečeno, zapálený střelný prach v hlavni vybuchne a výbuch vymrští kouli z hlavně ven.

Nejstarší děla se vyráběla z několika železných pásů, které se k sobě svařovaly kováním. Později se odlévala z bronzu, tzv. děloviny, kterou tvořilo 9 dílů mědi a 1 díl cínu, což mělo oproti kování několik výhod. Jednak se dala opětovně použít a jednak bylo lití děl přesnější, než ruční kování. Lití děla byl, hlavně v ranných dobách, proces velice náročný a podílelo se na něm mnoho řemeslníků různých profesí. Bylo zapotřebí vyrobit odlévací formu na jejímž správném zpracování závisel často úspěch velice nákladného procesu, připravit odlévací jámu, do níž byla forma spuštěna a utěsněna hlínou a hlavně postavit tavicí pec z cihel vymazaných speciálním jílem. Pece se často budovaly pro každé lití znovu. Jak je patrné z technického výkresu Vavřince Křičky z Bítýšky z 60. let 16. stol. (obr. č.1), muselo se dělo po odlití vyvrtat. „Odlitá hlaveň děla zavěšená pomocí kladkostroje na dřevěné konstrukci. Popouštěním provazu pomocí vrátku doléhala hlaveň děla vlastní vahou dole na vertikálně postavený železný nebozez (je nakreslen vlevo vedle postaviček), jenž byl volně nasazen v pevném ložisku. V dolní části nebozezu byl otvor pro oj žentouru poháněného koňmi. Otáčením žentouru se uváděl nebozez do rotačního pohybu.“

Teprve počátkem 19. stol. bylo využito k výrobě děl lité oceli. První děla byla různých průměrů a velikostí a díky tomu se musely pro většinu z nich vyrábět i zvláštní střely. Řád do tohoto výrobního zmatku vnesl až císař Karel V. v 16. století, který zavedl jednotný systém pro výrobu děl a střelného prachu. Později se tento systém rozšířil i na další dělové příslušenství, jako lafety, kola, atd.

První děla byla na lodích umístěna na předním a zadním kastelu, tj. vyvýšených nástavbách, nejprve ve směru plavby, později se děla umisťovala kolmo k ose lodi. Takto, prostrčené okýnky, mohly ostřelovat kastely protivníka a ničit posádku. Vzhledem k jejich nedostatečné síle, nebyla děla v té době ještě schopná potopit nepřátelské plavidlo, ale velice dobře připravovala prostor pro následnou abordáž. Mnohdy byla děla namířena i na střed vlastní lodi. To pro případ, kdyby se protivník dostal na toto nejnižší a tím pádem nejlépe přístupné místo a mohl být následnou palbou smeten z paluby.

Stále lepší technika výroby děl umožňovala postupem času upustit od abordáže, hákování a následného boje muže proti muži, při kterém palné zbraně „pouze“ vyklízely palubu. Nyní nebyl problém vést souboj na velkou vzdálenost, kdy dělostřelecká palba rozstřílela plachty, lanoví a stožáry a zabránila lodi v pohybu, nebo rozbila trup, což vedlo k potopení plavidla. První kdo tuto novou taktiku použil v námořní bitvě byli Portugalci.

Roku 1502 portugalský král vyzbrojil a vystrojil 20 válečných lodí, které se pod velením Vasca da Gamy vypravily za kořistí do Indie. Po obeplutí západního pobřeží Afriky začaly ohrožovat východoafrické pobřežní obchodní osady, od kterých Portugalci vymohli výpalné. Za svou základnu si zvolili Malindi a přepadávali všechny arabské obchodní lodě, plující do západní Indie. Kalikutský rádža postavil s pomocí Arabů 70 válečných plavidel, jenž se vypravily proti Portugalcům. Vasco da Gama vyčlenil ze svého loďstva eskadru pěti karavel, které zaujaly postavení v pobřežních vodách. Velké karaky Portugalců zůstaly ve vyčkávacím postavení opodál na moři. Velitel arabského a indického loďstva s vidinou snadného úspěchu zaútočil na karavely. Vasco da Gama podniknul na tu dobu dosti neobvyklý plán, zakázal svým lodím přijímat boj na blízko a rozkázal ničit nepřítele na dálku dělostřelbou. Portugalci zaútočili v kýlové formaci a pálili na nepřítele nejprve z jednoho a následně z druhého boku. Formace Arabů a Indů byla rozbita, lodě do sebe vzájemně narážely a byly neovladatelné. Ty jenž se dostaly do blízkosti Portugalců decimovala palba z lehkých komorových děl z kastelů. V této bitvě neztratili Portugalci ani jediné plavidlo, zbylá plavidla Arabů a Indů prchla z bojiště.

Z předchozích řádků je patrné, že jako všechny zbraně, i děla se postupem času vyvíjela a zdokonalovala. V dalším díle si dovolím popsat několik zástupců lodních děl, jejich příslušenství a způsob manipulace s nimi. Než však k tomuto přistoupím, rád bych osvětlil několik pojmů, které vám pomohou se v problematice lépe orientovat.

x-liberní dělo
U podrobnějšího popisu každé lodě se setkáte mimo jiné i s výčtem její výzbroje. Kromě počtu děl a jejich umístění se dozvíte, že nesla např. 28 třicetidvouliberních, 30 osmnáctiliberních a 30 dvanáctiliberních děl. Vysvětlení co tato čísla znamenají je velice jednoduché. Třicetidvouliberní dělo střílelo koule o hmotnosti 32 liber, tj. asi 14.4kg. Dvanáctiliberní zase koule o váze cca. 5,4kg. Největší, standardní děla měla 42 liber. K těm nejmenším můžeme zařadit půlliberní zadovky s ráží cca. 2,5cm, umístěné na zábradlí lodních nástaveb.

lafeta
Dřevěné lože na kterém spočívá hlaveň děla. První lafety byly nepohyblivé a neumožňovaly nabíjet dělo zepředu. To vedlo k nasazení komorových děl. Postupem času se lafetě dostalo koleček, po kterých se pohybovala. Kolečka byla většinou čtyři, v pozdější době byl zadní pár nahrazen špalky, aby díky většímu tření nedocházelo k přílišnému posunu děla. Protože se dělo po výstřelu posunulo vzad, byla lafeta připevněna provazy ke stěně lodi, které jí zamezily odjet příliš daleko. Po nabití byla lafeta přiražena ke střílně k dalšímu výstřelu. Mimo tyto lafety existovaly i jiné typy, viz. karonáda.

námořní míle
Abych zachoval dekorum, budu i v tomto seriálu všechny případné vzdálenosti uvádět v námořních mílích. Délka jedné námořní míle je 1852m přesně.

uzel
Stejně jako se vzdálenost na moři uvádí v na souši nepoužívaných námořních mílích, tak se i rychlost plovoucí lodi udává v ne zrovna známých jednotkách, kterými jsou uzly. Rychlostí 1 uzel urazí loď za hodinu právě jednu námořní míli. V přepočtu je to rovných 1,852 km/h.