Benandanti

Čarodějnictví a zemědělské kultury v severní Itálii v 16. a 17. st.

Jméno italského historika Carla Ginzburga by českému čtenáři nemělo být úplně neznámé. Vydavatelství Argo už v minulosti přineslo na český trh jeho knihu Sýr a červi. Letos opět v edici „každodenní život“ vychází další jeho dílo nazvané poněkud tajemně Benandanti. Zabývá se jevem jakéhosi „bílého“ čarodějnictví“ souvisejícím s kultem úrody , který má kořeny v pohanských dobách a v různých podobách se táhne v slovansko-germánském prostředí od jihu na sever Evropy. Ginzburg si ho všímá v souvislosti s působením Svatého officia v severní Itálii v 16. a 17. století. Vychází přitom přímo z dochovaných zápisů výslechů.

Benandantem se člověk nestával – musel se jím narodit a pak neměl na vybranou. Jeho úkolem v životě podle prvotní tradice bylo mařit záměry čarodějů a bojovat s nimi čtyřikrát do roka (v tzv. suchých dnech) o úrodu. Zásadní rozdíl mezi benandanty a čaroději totiž byl v tom, že první se hlásili ke Kristu, zatímco druzí měli vyznávat ďábla. Benandanti byli při střetnutích organizováni po vojenském vzoru v čele s kapitánem a vyzbrojeni lodyhami fenyklu. Pochopitelně bitvy se odehrávaly jen ve fantazii prostých lidí a vycházely z hluboce zakořeněných pověr. Vzdáleně mi to připomnělo českou pomlázku, při níž se mělo „vyšlehat“ vše živé v domácnosti.

Pohnutky lidí hlásících se k benandantům byly nejrůznější. U některých vycházely z víry ve vlastní výjimečnost, jiní tak chtěli získat respekt ve venkovském prostředí a nechyběli ani tací, kteří si pomocí svědectví před Svatým officiem chtěli vyřídit účty se sousedy, v nichž poznávali čaroděje, s nimiž údajně bojovali. Někdy se jednalo jen o pomatenost ducha. Úkol inkvizice tedy rozhodně nebyl jednoduchý. Stáli před problémem doznaného čarování a kontaktů s ďáblem, přičemž se obvinění bránili, že tak činili na obranu Krista. Zatímco v našem povědomí jsou inkviziční procesy spojovány s upálením, rozsudky, které padaly v severní Itálii, byly podstatně mírnější a nejednou stačilo pouze vyřknout obvyklou formuli, v níž se odsouzený zříkal bludu. Postupně se ale stíral rozdíl mezi benandanty a čaroději. Ovšem to už bylo v době, kdy rozsudky smrti nebyly obvyklé a usvědčeným hrozilo „jen“ několik let u vesla na galéře.

Útlá Ginzburgova knížka je další sondou do myšlení prostých lidí na prahu novověku a rozhodně stojí za nahlédnutí. Autor nehovoří v žádných obecných úvahách, ale dává prostor přímým výpovědím tak, jak je obvinění učinili před Svatým officiem. Tím jinak odborná práce získává na bezprostřednosti a přitažlivosti i pro čtenáře-laika.