20 nejvýznamnějších bitev na území dnešní České republiky
Historický speciál | Od raného středověku po 19. století
Území dnešní České republiky bylo během staletí dějištěm mnoha válečných střetnutí. Odehrávaly se zde boje mezi českými knížaty a jejich sousedy, husitská tažení, bitvy třicetileté války i rozsáhlé operace evropských armád v 18. a 19. století. Některé střety rozhodovaly o obsazení českého trůnu, jiné měnily mocenské poměry celé střední Evropy.
Za největší doloženou bitvu na našem území bývá považována bitva u Hradce Králové z 3. července 1866. Podle Vojenského historického ústavu se jí účastnilo více než 400 000 vojáků, což je rozsah nesrovnatelný s většinou středověkých střetnutí.
Tento přehled zahrnuje 20 významných bitev, které se odehrály na území současné České republiky, bez ohledu na tehdejší státní hranice. Výběr vychází z rozsahu bojů, jejich politického a vojenského významu a dochovaných historických pramenů. Nejde o přesné pořadí podle počtu účastníků, protože takové údaje u mnoha starších bitev nejsou spolehlivě zjistitelné.
U každé bitvy je uvedeno datum, místo, zúčastněné strany, příčiny, popis bojů a následky. Tam, kde se prameny rozcházejí nebo kde se vytvořily pozdější legendy, je tato skutečnost výslovně uvedena.
I. Husitské války (1420–1434)
1. Bitva u Sudoměře
25. března 1420 · Sudoměř, jižní Čechy
Bojující strany: husitský oddíl vedený mimo jiné Janem Žižkou proti katolickému vojsku jihočeských šlechticů a strakonických johanitů.
Výsledek: husitské vítězství.
Bitva u Sudoměře (1420)
Místo bitvy u Sudoměře – krajina u obce Sudoměř na Strakonicku. Současná fotografie, nikoli dobové vyobrazení.
Feťour · Public domain · 1600x1071 px · 944 kB
soubor: bitva-u-sudomere-1420.jpg
Co bitvě předcházelo a jak probíhala
Na jaře roku 1420 se náboženské a politické konflikty v českých zemích měnily v otevřenou válku. Husitská skupina, která opustila Plzeň, směřovala do nově vznikajícího Tábora. Mezi jejími veliteli byl také Jan Žižka z Trocnova. Proti husitům vyrazilo katolické vojsko, které se je pokusilo zastavit poblíž Sudoměře. Husité zaujali obranné postavení v prostoru mezi rybníky, kde mohli omezit výhodu nepřátelského jezdectva. V boji využili také vozy, které jim poskytovaly ochranu před útokem. Útočníci se pokoušeli husitské postavení prolomit, avšak nedosáhli rozhodujícího úspěchu. Husitský oddíl nakonec střetnutí ustál a pokračoval v cestě do Tábora. Bitva se stala jedním z prvních důležitých vítězství husitského hnutí.
Následky: Sudoměř posílila postavení Jana Žižky a ukázala možnosti obranného boje, v němž husité dokázali využívat vozy a vhodně zvolený terén.
Historická přesnost: Často opakované podrobnosti o ženách rozhazujících plátno pod nohy koní nebo o přesných počtech všech bojovníků nelze bez výhrad považovat za bezpečně doložené.
2. Bitva na Vítkově
14. července 1420 · Praha, vrch Vítkov
Bojující strany: pražští a táborští husité proti vojsku první křížové výpravy Zikmunda Lucemburského.
Výsledek: husitské vítězství.
Praha byla v létě roku 1420 ohrožena vojskem, které proti husitům shromáždil Zikmund Lucemburský. Pro obranu města bylo životně důležité udržení komunikací vedoucích z východu. Jan Žižka proto nechal na Vítkově vybudovat jednoduché opevnění tvořené mimo jiné dvěma dřevěnými sruby. Dne 14. července zahájili křižáci útok na toto postavení, zatímco další oddíly prováděly podpůrné operace kolem města. Obránců vítkovských srubů bylo podle pramenů jen několik desítek. Útočníkům se podařilo dostat do bezprostřední blízkosti opevnění a jeho obránci se ocitli v nebezpečí. Z Prahy jim však přišly na pomoc další husitské oddíly, které napadly útočící síly z boku. Křižáci začali ustupovat a jejich pokus o obsazení Vítkova selhal. Zikmundovo vojsko tak nezískalo důležitý opěrný bod, který potřebovalo k účinnějšímu sevření Prahy.
Následky: Bitva významně přispěla k neúspěchu první křížové výpravy.
Historická přesnost: Vojenský historický ústav výslovně upozorňuje, že samotný boj na Vítkově byl početně poměrně malý, přestože jeho význam byl mimořádný.
Bitva na Vítkově (1420)
Bitva na hoře Vítkově 14. července 1420 na obraze Adolfa Liebschera.Adolf Liebscher ·
Public domain · 1600x1100 px · 897 kB
soubor: bitva-na-vitkove-1420.jpg
3. Bitva pod Vyšehradem
1. listopadu 1420 · Praha, pankrácká pláň a okolí Vyšehradu
Bojující strany: husitská vojska Prahy a jejich spojenců proti vojsku Zikmunda Lucemburského.
Výsledek: husitské vítězství.
Po neúspěchu první křížové výpravy zůstávala vyšehradská pevnost v rukou Zikmundových stoupenců. Pražané a jejich spojenci ji v září 1420 oblehli a postupně přerušovali její zásobování. Posádka se dostala do tak obtížné situace, že souhlasila s kapitulací, pokud jí do stanovené lhůty nepřijde pomoc. Král Zikmund shromáždil vojsko, s nímž se pokusil Vyšehrad vyprostit. Dne 1. listopadu zaútočily jeho oddíly na husitská postavení v prostoru dnešní Pankráce. Významnou část královského vojska tvořili také čeští a moravští šlechtici. Husité dokázali útočící jednotky zadržet a následně je porazit. V bojích padlo mnoho představitelů domácí šlechty, mezi nimi významní moravští velmoži. Zikmundovy síly se stáhly a vyšehradská pevnost přešla do rukou husitů.
Následky: Zikmund ztratil další významnou vojenskou oporu v Praze a jeho postavení v Čechách se výrazně oslabilo.
Historická přesnost: Podrobnosti jednání před bitvou a průběh jednotlivých útoků se dochovaly v kronikářských zprávách, ale některé tradičně uváděné rozhovory mezi králem a šlechtici nelze ověřit doslovně.
Bitva pod Vyšehradem (1420)
Viktorín z Poděbrad a Hašek Ostrovský z Valdštejna po bitvě pod Vyšehradem. Ilustrace Věnceslava Černého.
Věnceslav Černý · Public domain · 1600x1058 px · 3420 kB
soubor: bitva-pod-vysehradem-1420.png
4. Bitva u Kutné Hory
21.–22. prosince 1421; navazující boje v lednu 1422 · Kutnohorsko
Bojující strany: husitské vojsko Jana Žižky proti silám Zikmunda Lucemburského.
Výsledek: husité unikli z obklíčení a následnou protiofenzivou dosáhli vítězství.
Koncem roku 1421 podnikl Zikmund Lucemburský další tažení proti husitským Čechám. Husitské oddíly Jana Žižky postupovaly ke Kutné Hoře, která měla značný hospodářský význam díky těžbě stříbra. Žižkovo vojsko město obsadilo, ale přiblížila se k němu početná královská armáda. Husité vyšli proti nepříteli a zaujali obranné postavení s využitím vozové hradby. Situace se zhoršila, když do Kutné Hory pronikly královské oddíly a husitské vojsko se ocitlo v obklíčení. Žižka však dokázal se svými jednotkami a vozy nepřátelským postavením proniknout. Následně ustoupil směrem ke Kolínu, kde získal možnost své síly doplnit. Počátkem ledna 1422 přešel znovu do útoku proti rozptýleným Zikmundovým vojskům. Královské oddíly musely ustupovat a husité dosáhli úspěchu v navazujících bojích, které vyvrcholily u Německého Brodu.
Následky: Zikmundovo tažení skončilo neúspěchem a husité znovu prokázali schopnost účinně manévrovat i při početní nevýhodě.
Historická přesnost: Prosincové boje u Kutné Hory a lednová protiofenziva tvoří související operaci, nikoli jedinou nepřetržitou bitvu.
Bitva u Kutné Hory (1421)
Žižka před Kutnou Horou na obraze Josefa Mathausera.
Josef Mathauser · Public domain · 1600x1031 px · 1082 kB
soubor: bitva-u-kutne-hory-1421.jpg
5. Bitva u Malešova
7. června 1424 · Malešov u Kutné Hory
Bojující strany: vojsko Jana Žižky proti koalici pražských husitů a katolických odpůrců.
Výsledek: vítězství Jana Žižky.
V roce 1424 již husitské hnutí nebylo jednotné a jeho jednotlivé proudy mezi sebou vedly ozbrojené konflikty. Jan Žižka se po rozchodu s táborským vedením opíral o vlastní východočeské spojence. Proti němu vznikla koalice zahrnující pražské husity a představitele katolické šlechty. Žižkovo vojsko bylo při přesunech po Čechách opakovaně pronásledováno. Po úniku z obtížné situace u Kostelce nad Labem pokračoval Žižka směrem ke Kutné Hoře. Dne 7. června přijal boj v blízkosti Malešova. Jeho jednotky zaujaly postavení umožňující obranu proti postupujícímu nepříteli. V následujícím střetnutí Žižkovo vojsko útočníky porazilo. Přesný průběh bitvy však není možné rekonstruovat ve všech jednotlivostech, protože dobové zprávy jsou neúplné.
Následky: Vítězství upevnilo vojenské postavení Žižkova východočeského svazu a oslabilo jeho domácí odpůrce.
Historická přesnost: Známý příběh o vozech naplněných kamením, které Žižka údajně nechal spustit proti nepříteli, není historicky bezpečně doložen. Na tuto skutečnost výslovně upozorňuje Vojenský historický ústav.
Bitva u Malešova (1424)
Výjev z bitvy u Malešova. Ilustrace Věnceslava Černého.
Věnceslav Černý · Public domain · 1600x1083 px · 3449 kB
soubor: bitva-u-malesova-1424.png
6. Bitva u Ústí nad Labem (Na Běhání)
16. června 1426 · Chabařovice, vrch Na Běhání
Bojující strany: spojená husitská vojska proti saským a dalším německým oddílům.
Výsledek: husitské vítězství.
Severní Čechy byly během husitských válek významným prostorem vojenských operací. Ústí nad Labem zůstávalo věrné Zikmundu Lucemburskému a na jaře roku 1426 se dostalo do husitského obležení. Velitelé obléhaného města požádali o pomoc spojence ze sousedních německých zemí. Proti husitům proto vyrazilo vojsko tvořené zejména saskými, míšeňskými a dalšími oddíly. Husitské svazy mezitím spojily své síly, aby mohly nepříteli čelit v otevřeném boji. Dne 16. června se obě armády střetly v prostoru vrchu Na Běhání nedaleko Ústí nad Labem. Husité využili připravené obrany a odrazili útok nepřátelského vojska. Po neúspěšných útocích následoval rozpad bojové sestavy protivníka a jeho porážka. Vítězové poté ovládli také samotné Ústí nad Labem, které utrpělo rozsáhlé škody.
Následky: Husité upevnili své postavení v severních Čechách a zabránili vyproštění obléhaného města.
Historická přesnost: Odhady ztrát se v různých pramenech značně liší, proto zde nejsou uvedeny jako přesná čísla.
Bitva u Ústí nad Labem (1426)
Po bitvě u Ústí nad Labem. Kresba Mikoláše Alše.
Mikoláš Aleš · Public domain · 1600x1042 px · 1064 kB
soubor: bitva-u-usti-nad-labem-1426.jpg
7. Bitva u Domažlic
14. srpna 1431 · okolí Domažlic, západní Čechy
Bojující strany: husitská vojska vedená Prokopem Holým proti armádě křížové výpravy.
Výsledek: husitské vítězství a rozpad křižácké výpravy.
V roce 1431 byla proti husitským Čechám podniknuta další rozsáhlá křížová výprava. Její vojsko tvořily oddíly z různých oblastí Svaté říše římské a účastnili se jí významní představitelé říšské šlechty i duchovenstva. Křižáci překročili české hranice a po operacích v západních Čechách zamířili k Domažlicím. Husitský velitel Prokop Holý proti nim soustředil dostupné polní svazy. Jeho jednotky podnikly rychlý přesun směrem k ohroženému městu. Křižácké velení se pokusilo soustředit rozptýlené síly, ale v armádě vznikl zmatek. Část oddílů nesprávně vyhodnotila pohyb ostatních jednotek jako začátek ústupu. Situace postupně přerostla v rozsáhlý útěk křižáckého vojska. Husité obsadili opuštěná postavení a zmocnili se vojenského materiálu a zásob.
Následky: Neúspěch křižácké výpravy posílil ochotu katolické strany jednat s husity diplomatickou cestou.
Historická přesnost: Populární tvrzení, že celé nepřátelské vojsko uprchlo pouze při zaslechnutí husitského chorálu, je zjednodušující legenda. Doloženy jsou zmatek, nekoordinovaný ústup a boj s některými jednotkami.
Bitva u Domažlic (1431)
Vítězství u Domažlic roku 1431 na rytině z Dějin českých v obrazích.
Johann Warter / Antonín Machek · Public domain · 1600x1344 px · 1112 kB
soubor: bitva-u-domazlic-1431.jpg
8. Bitva u Lipan
30. května 1434 · Lipany u Českého Brodu
Bojující strany: koalice umírněných utrakvistů a katolické šlechty proti táborským a sirotčím polním vojskům.
Výsledek: porážka radikálních husitských svazů.
Na počátku třicátých let 15. století byly české země vyčerpány dlouhotrvajícími válečnými konflikty. Část husitské šlechty a měst hledala cestu k dohodě s katolickou církví a Zikmundem Lucemburským. Radikální husitské polní svazy však nadále představovaly významnou vojenskou sílu a odporovaly některým navrhovaným kompromisům. Proti nim se vytvořila koalice umírněných utrakvistů a katolické šlechty. Obě strany se 30. května 1434 střetly poblíž Lipan. Radikálové zaujali opevněné postavení s vozovou hradbou na návrší. Jejich protivníci použili předstíraný ústup, který část obránců přiměl opustit výhodné postavení. Koaliční vojsko následně přešlo do protiútoku a proniklo k rozrušené vozové hradbě. Radikální polní vojska utrpěla porážku a v bitvě zahynul také Prokop Holý.
Následky: Bitva rozhodujícím způsobem oslabila radikální husitské polní svazy a otevřela cestu k završení jednání o náboženském a politickém uspořádání země.
Historická přesnost: Lipany neznamenaly okamžitý konec všech husitských válek ani úplný zánik husitství.
Bitva u Lipan (1434)
Bitva u Lipan roku 1434 na obraze Josefa Mathausera.
Josef Mathauser · Public domain · 1600x1006 px · 1262 kB
soubor: bitva-u-lipan-1434.jpg
II. Třicetiletá válka (1618–1648)
9. Bitva na Bílé hoře
8. listopadu 1620 · Bílá hora, dnešní Praha
Bojující strany: české stavovské vojsko a jeho spojenci proti císařské armádě a Katolické lize.
Výsledek: vítězství císařsko-ligistických sil.
České stavovské povstání začalo roku 1618 odporem části šlechty proti politice habsburských panovníků. Stavové sesadili Ferdinanda II. a roku 1619 zvolili českým králem Fridricha Falckého. Proti povstalcům se však vytvořila silná koalice císařských a katolických spojenců. Na podzim roku 1620 ustupovalo stavovské vojsko pod vedením Kristiána z Anhaltu směrem k Praze. Dne 8. listopadu zaujalo postavení na návrší Bílá hora západně od města. Proti němu postupovaly jednotky Katolické ligy a císařského vojska pod veliteli, mezi nimiž byli Johann Tserclaes Tilly a Karel Bonaventura Buquoy. Útočící vojska zahájila boj proti stavovským postavením, která se nacházela ve výhodném vyvýšeném terénu. Stavovské jednotky nedokázaly útok účinně zastavit a jejich sestava se postupně rozpadla. Bitva skončila během relativně krátké doby porážkou stavovského vojska a jeho ústupem směrem k Praze.
Následky: Porážka vedla ke zhroucení českého stavovského povstání. Následovaly konfiskace majetku, popravy předáků povstání roku 1621, nucená emigrace části nekatolického obyvatelstva a zásadní změny zemského zřízení.
Historická přesnost: Historici upozorňují, že výsledek bitvy nelze jednoduše vysvětlovat údajnou zbabělostí stavovského vojska. Je třeba zohlednit jeho dlouhodobé vyčerpání, nedostatky v zásobování a velení i širší vojensko-politickou situaci.
Bitva na Bílé hoře (1620)
Bitva na Bílé hoře 8. listopadu 1620 na obraze Petera Snayerse.
Peter Snayers · Public domain · 1600x1109 px · 767 kB
soubor: bitva-na-bile-hore-1620.jpg
10. Bitva u Jankova
6. března 1645 · Jankov u Votic, střední Čechy
Bojující strany: švédské vojsko pod velením Lennarta Torstenssona proti císařské armádě vedené Melchiorem von Hatzfeldtem.
Výsledek: švédské vítězství.
V závěrečné fázi třicetileté války vedlo Švédsko rozsáhlé vojenské operace proti habsburské monarchii. Počátkem roku 1645 postupovala švédská armáda pod velením Lennarta Torstenssona do středních Čech. Císařské velení proti ní shromáždilo vojsko pod vedením maršála Melchiora von Hatzfeldta. Obě armády se střetly 6. března v prostoru Jankova a okolních vesnic. Švédové disponovali silným dělostřelectvem a jejich velitel využíval možnosti přesunů v členitém terénu. Císařské jednotky se pokoušely zastavit švédský postup a udržet své pozice. Během bojů docházelo k opakovaným střetům pěchoty a jezdectva a situace se několikrát měnila. Švédské jednotky nakonec získaly rozhodující převahu a císařské vojsko bylo poraženo. Do zajetí padl také maršál Hatzfeldt, zatímco císařský velitel Johann von Götzen v bitvě zahynul.
Následky: Vítězství otevřelo Švédům možnost postupu na Moravu a směrem k Vídni a dále oslabilo vojenské postavení habsburského císaře.
Historická přesnost: Bitva bývá řazena k nejkrvavějším střetnutím třicetileté války na českém území. Přesná čísla ztrát je však nutné posuzovat podle jednotlivých historických studií.
Bitva u Jankova (1645)
Plán bojiště u Jankova 6. března 1645 z historického atlasu z roku 1880.
Heinrich Theodor Menke / Karl Spruner von Mertz · Public domain · 1600x1456 px · 109 kB
soubor: bitva-u-jankova-1645.jpg
III. Války o rakouské dědictví a sedmiletá válka (1740–1763)
11. Bitva u Chotusic
17. května 1742 · Chotusice u Čáslavi
Bojující strany: pruská armáda Fridricha II. proti rakouské armádě Karla Alexandra Lotrinského.
Výsledek: pruské vítězství.
Po nástupu Marie Terezie na habsburský trůn roku 1740 vypukly války o rakouské dědictví. Pruský král Fridrich II. obsadil značnou část Slezska a snažil se svůj zisk vojensky zabezpečit. Na jaře roku 1742 se proti pruským silám v Čechách soustředila rakouská armáda vedená Karlem Alexandrem Lotrinským. Obě strany počítaly s možností rozhodujícího střetnutí v okolí Čáslavi. Rakouské vojsko provedlo v noci před bitvou přesun, který mu umožnil zaútočit na pruské pozice. Boj začal ráno 17. května a účastnila se jej pěchota, jezdectvo i dělostřelectvo obou armád. Na pravém křídle pruské sestavy dosáhlo jezdectvo vedené Wilhelmem Dietrichem von Buddenbrockem významného úspěchu. Rakouské jednotky však kladly odpor a na jiných úsecích bojiště se situace vyvíjela odlišně. Po dalších bojích získala pruská armáda převahu a rakouské síly ustoupily z bojiště.
Následky: Pruské vítězství přispělo k uzavření vratislavského předběžného míru a následného berlínského míru roku 1742. Marie Terezie musela přijmout ztrátu většiny Slezska a Kladska ve prospěch Pruska.
Historická přesnost: Podle publikace Vojenského historického ústavu měly obě armády srovnatelné počty mužů, ale lišily se složením a množstvím dělostřelectva.
Bitva u Chotusic (1742)
Dobový plán bitvy u Chotusic roku 1742.
autor neuveden · Public domain · 1600x2262 px · 1274 kB
soubor: bitva-u-chotusic-1742.jpg
12. Bitva u Lovosic
1. října 1756 · Lovosice, severní Čechy
Bojující strany: Prusko proti habsburské monarchii.
Výsledek: taktické vítězství pruského vojska.
V roce 1756 vypukla sedmiletá válka, do níž se zapojily významné evropské mocnosti. Pruský král Fridrich II. zahájil tažení vpádem do Saska. Rakouská armáda pod velením polního maršála Maximiliana Ulyssese Browna postupovala ze severních Čech ve snaze zasáhnout do situace v Sasku. Proti ní vyrazilo pruské vojsko vedené samotným Fridrichem II. Dne 1. října se obě armády střetly v prostoru Lovosic a okolních vyvýšenin. Terén, ranní mlha a rozmístění vojsk výrazně ovlivnily první fázi bojů. Pruské jezdectvo podniklo rozsáhlé útoky, při nichž se střetlo s rakouskými jezdeckými jednotkami. Následovaly tvrdé boje pěchoty, zejména v prostoru samotných Lovosic. Rakouské vojsko se nakonec stáhlo, zatímco Prusové získali kontrolu nad bojištěm.
Následky: Pruské vítězství přispělo k pokračujícímu obklíčení saského vojska, které později kapitulovalo u Pirny.
Historická přesnost: Vojenský historický ústav upozorňuje, že jezdecký střet u Lovosic mohl být největší jezdeckou bitvou na našem území, neboť se jej podle historických rekonstrukcí účastnilo až kolem 20 000 jezdců. Jde však o odhad, nikoli přesně doložený počet.
Bitva u Lovosic (1756)
Bitva u Lovosic roku 1756 na dobovém vyobrazení.
Unknown author Unknown author · Public domain · 1600x1092 px · 166 kB
soubor: bitva-u-lovosic-1756.jpg
13. Bitva u Štěrbohol (bitva u Prahy)
6. května 1757 · východní okolí Prahy, Štěrboholy a Malešice
Bojující strany: pruské vojsko Fridricha II. proti rakouské armádě Karla Alexandra Lotrinského.
Výsledek: pruské vítězství.
Na jaře roku 1757 podnikl Fridrich II. rozsáhlou invazi do Čech s cílem porazit rakouské síly a získat strategickou převahu. Pruské armády postupovaly z několika směrů a soustředily se v prostoru Prahy. Rakouské vojsko zaujalo obranné pozice východně od města. Dne 6. května zahájili Prusové útok proti rakouským postavením. Boj se rozvinul na rozsáhlém území, kde postup útočníků komplikovaly terénní překážky. Obě strany utrpěly vysoké ztráty a pruská armáda musela opakovaně měnit směr útoku. V průběhu bitvy byl smrtelně zraněn významný pruský velitel Kurt Christoph von Schwerin. Těžké zranění utrpěl také rakouský polní maršál Browne, který následně zemřel v Praze. Pruským jednotkám se nakonec podařilo rakouskou obranu prolomit a většina poražené armády ustoupila do Prahy.
Následky: Po vítězství Fridrich II. zahájil obléhání Prahy. Další vývoj tažení však změnila rakouská armáda polního maršála Leopolda Dauna, která pruského krále v červnu porazila u Kolína.
Historická přesnost: Štěrboholská bitva patřila k největším polním střetnutím sedmileté války.
Bitva u Štěrbohol (1757)
Smrt polního maršála von Schwerina v bitvě u Prahy 6. května 1757.
Obraz Johanna Christopha Frische.Johann Christoph Frisch · Public domain · 1600x1152 px · 454 kB
soubor: bitva-u-sterbohol-1757.jpg
14. Bitva u Kolína
18. června 1757 · Křečhoř, Chocenice a okolí Kolína
Bojující strany: rakouská armáda Leopolda Dauna proti pruskému vojsku Fridricha II.
Výsledek: rakouské vítězství.
Po vítězství u Štěrbohol obléhala pruská armáda Prahu, v níž se nacházela značná část rakouských vojsk. Rakouský polní maršál Leopold Daun mezitím shromáždil další armádu s cílem ohrožené síly vyprostit. Fridrich II. se rozhodl proti Daunovi vytáhnout a porazit jej dříve, než by mohl zasáhnout proti pruskému obléhání. Rakouská armáda zaujala silné obranné postavení na vyvýšeninách východně od Kolína. Pruský útok začal 18. června a zaměřil se zejména na rakouské pravé křídlo. V průběhu bojů však nedošlo k zamýšlenému soustředění všech pruských sil do jednoho rozhodujícího úderu. Rakouská obrana vydržela opakované útoky a její jednotky dokázaly využít příznivého postavení. Významnou roli sehrálo také jezdectvo a dělostřelectvo. Ve druhé části dne přešla Daunova armáda do protiútoku a pruské vojsko postupně ustoupilo z bojiště.
Následky: Fridrich II. musel ukončit obléhání Prahy a stáhnout své síly z Čech. Bitva znamenala jeho první porážku ve velké polní bitvě a zásadní úspěch habsburské monarchie.
Historická přesnost: Jedná se o jednu z nejlépe dokumentovaných bitev v tomto výběru. Dochovaly se podrobné plány bojiště, dobové vojenské zprávy a další materiály.
Bitva u Kolína (1757)
Bitva u Kolína roku 1757 na obraze Karla von Blaas.
Karl von Blaas · Public domain · 1600x787 px · 383 kB
soubor: bitva-u-kolina-1757.jpg
15. Bitva u Domašova nad Bystřicí
30. června 1758 · Domašov nad Bystřicí, Morava
Bojující strany: rakouské jednotky pod veliteli Ernstem Gideonem von Laudonem a Josefem von Šiškovićem proti pruským zásobovacím oddílům.
Výsledek: rakouské vítězství.
V roce 1758 zahájil Fridrich II. další vojenské tažení na Moravu a jeho armáda oblehla Olomouc. Pruské vojsko potřebovalo pro pokračování operací značné množství munice, potravin a dalšího materiálu. Zásoby byly dopravovány z pruských základen prostřednictvím rozsáhlých vojenských konvojů. Rakouské velení se rozhodlo narušit tyto zásobovací trasy a využilo k tomu mobilní jednotky schopné napadat pruské kolony. Dne 28. června došlo k prvnímu významnému střetnutí u Guntramovic. O dva dny později rakouské síly udeřily na pruský zásobovací konvoj v prostoru Domašova nad Bystřicí. Pruský doprovod se pokusil náklad ochránit, ale rakouský útok jej rozbil. Významná část zásobovacích vozů byla zničena nebo ukořistěna. Pruská armáda u Olomouce tak ztratila možnost pokračovat v obléhání za dosavadních podmínek.
Následky: Fridrich II. ukončil obléhání Olomouce a stáhl své vojsko z Moravy.
Historická přesnost: Nešlo o klasickou bitvu dvou hlavních polních armád, ale o rozhodující útok na rozsáhlý zásobovací konvoj. Její strategické důsledky však byly mimořádně významné.
Bitva u Domašova nad Bystřicí (1758)
Rakouský útok na pruský zásobovací konvoj u Olomouce roku 1758.
Obraz Augusta Querfurta.August Querfurt · Public domain · 1600x1218 px · 1511 kB
soubor: bitva-u-domasova-1758.jpg
IV. Prusko-rakouská válka roku 1866
Válka roku 1866 představovala zásadní přelom ve středoevropských dějinách. Prusko a Rakousko soupeřily o rozhodující postavení v německém prostoru. Konflikt se po počátečních operacích rychle přenesl do severních a východních Čech, kde se během několika dnů odehrála řada velkých bitev.
Pruská armáda využívala moderní zezadu nabíjené jehlovky, které umožňovaly rychlejší střelbu než většina tehdejších rakouských pěchotních pušek. Rakousko naproti tomu disponovalo kvalitním dělostřelectvem a zkušenými veliteli, ale utrpělo několik těžkých porážek. Podrobná rekonstrukce operací je publikována Vojenským historickým ústavem.
16. Bitva u Náchoda
27. června 1866 · Náchod a Vysokov, východní Čechy
Bojující strany: pruská armáda proti rakouskému VI. armádnímu sboru.
Výsledek: pruské vítězství.
Na počátku války překročily pruské jednotky hranice do Čech několika směry. Jeden z významných postupových koridorů vedl přes Náchod do českého vnitrozemí. Rakouský VI. sbor pod velením Wilhelma von Ramminga dostal za úkol pruský postup zastavit. Dne 27. června se u Náchoda a Vysokova střetly rakouské jednotky s pruským vojskem generála Karla Friedricha von Steinmetze. Rakušané se pokoušeli nepřítele zatlačit dříve, než se podaří pruské síly plně soustředit. Pruské jednotky však postupně přiváděly na bojiště posily a dokázaly udržet své postavení. Rakouské pěchotní útoky utrpěly značné ztráty pod palbou pruských jehlovek. Tvrdé boje probíhaly zejména v prostoru Vysokova a okolních komunikací. Rakouské velení nakonec nařídilo ústup a Prusové si zajistili postup do východních Čech.
Následky: Porážka oslabila rakouskou obranu a umožnila pokračování pruského postupu.
Historická přesnost: Vojenský historický ústav uvádí rakouské ztráty přes 5 700 mužů a pruské přes 1 100 mužů. Tyto údaje zahrnují různé kategorie bojových ztrát, nikoliv pouze padlé.
Bitva u Náchoda (1866)
Boj u Vysokova v rámci bitvy u Náchoda roku 1866.
Kresba Ludwiga Burgera.Ludwig Burger · Public domain · 1600x1004 px · 664 kB
soubor: bitva-u-nachoda-1866.jpg
17. Bitva u Trutnova
27. června 1866 · Trutnov a okolní návrší
Bojující strany: rakouský X. armádní sbor Ludwiga von Gablenze proti pruskému I. armádnímu sboru Adolfa von Bonina.
Výsledek: rakouské vítězství.
Pruská armáda zahájila v červnu 1866 vpád do Čech také přes průsmyky v oblasti Krkonoš. Pruský I. armádní sbor postupoval směrem na Trutnov, kde měl narazit na rakouské jednotky generála Gablenze. Prusům se nejprve podařilo postoupit do města a obsadit část důležitých pozic. Rakouské jednotky však držely vyvýšeniny jižně od Trutnova a postupně na bojiště přicházely další posily. Během dopoledne a odpoledne se boj opakovaně přeléval mezi jednotlivými postaveními. Rakouské dělostřelectvo poskytovalo pěchotě významnou podporu při obraně i protiútocích. Některé rakouské útoky utrpěly těžké ztráty pod palbou moderních pruských pušek. V pozdním odpoledni však do boje zasáhly dosud nenasazené rakouské zálohy. Pruské jednotky byly nakonec donuceny ustoupit a opustily bojiště.
Následky: Rakouské vítězství představovalo významný taktický úspěch, ale nebylo strategicky využito. Rakouský X. sbor utrpěl vysoké ztráty a následující den byl při dalších bojích donucen ustupovat.
Historická přesnost: Podle Vojenského historického ústavu ztratila rakouská strana téměř 4 800 mužů, zatímco pruské ztráty činily přibližně 1 300 mužů.
Bitva u Trutnova (1866
)Boj o Kapellenberg v bitvě u Trutnova 27. června 1866. Kresba Ludwiga Burgera.
Ludwig Burger · Public domain · 1600x1308 px · 451 kB
soubor: bitva-u-trutnova-1866.jpg
18. Bitva u České Skalice
28. června 1866 · Česká Skalice, východní Čechy
Bojující strany: pruská armáda generála Steinmetze proti rakouským jednotkám VIII. sboru a dalším rakouským silám.
Výsledek: pruské vítězství.
Po bitvě u Náchoda pokračovaly pruské jednotky v postupu do českého vnitrozemí. Rakouská armáda se snažila vytvořit obrannou linii, která by postup nepřítele zpomalila a umožnila soustředění dalších sil. Důležitým prostorem se stala Česká Skalice a její okolí. Rakouské jednotky zaujaly postavení poblíž města, nádraží a přilehlého terénu. Dne 28. června zde došlo k dalšímu tvrdému střetnutí s pruským vojskem. Boje se soustředily mimo jiné na bažantnici, nádraží a přístupové komunikace. Rakouské pěchotní protiútoky narazily na účinnou palbu pruských jednotek a utrpěly těžké ztráty. Prusům se postupně podařilo rakouskou obranu prolomit a ovládnout klíčové pozice. Rakouská armáda následně ustoupila za řeku Úpu a přenechala bojiště protivníkovi.
Následky: Další porážka zhoršila operační postavení rakouské Severní armády a přispěla k jejímu soustředění před rozhodujícím střetnutím u Hradce Králové.
Historická přesnost: Vojenský historický ústav uvádí rakouské ztráty téměř 5 600 mužů, zatímco pruské ztráty byly nižší než 1 400 mužů.
Bitva u České Skalice (1866)
Pruský útok na Českou Skalici a nádraží 28. června 1866. Kresba Ludwiga Burgera.
Ludwig Burger · Public domain · 1600x1005 px · 598 kB
soubor: bitva-u-ceske-skalice-1866.jpg
19. Bitva u Jičína
29. června 1866 · Jičín a okolí, severovýchodní Čechy
Bojující strany: rakousko-saské vojsko proti pruské 1. a Labské armádě.
Výsledek: pruské vítězství.
Na severním českém bojišti postupovaly pruské armády od hranic směrem k Jičínu. Proti nim stály rakouské a saské jednotky, které měly zabránit jejich spojení s dalšími pruskými silami. Rakousko-saské velení se snažilo vytvořit obranné postavení v prostoru Jičína a okolních obcí. Dne 29. června zaútočily pruské jednotky na spojeneckou sestavu. Boje probíhaly na několika místech současně a obě strany nasazovaly další jednotky podle vývoje situace. Rakousko-saským oddílům se na některých úsecích podařilo pruský postup zpomalit. V průběhu bitvy však dorazil rozkaz k ústupu rakouských a saských sil směrem k prostoru jejich plánovaného soustředění. Vydání a provedení tohoto rozkazu během probíhajících bojů způsobilo značné organizační problémy. Pruské jednotky nakonec pronikly do Jičína a spojenecké vojsko utrpělo při ústupu vysoké ztráty.
Následky: Pruské vítězství umožnilo pokračování postupu směrem k Hradci Králové a přispělo k soustředění pruských armád před rozhodující bitvou.
Historická přesnost: Podle podkladů Vojenského historického ústavu byly ztráty rakousko-saského vojska výrazně vyšší než pruské a nepodařilo se při ústupu včas předat rozkazy všem jednotkám.
Bitva u Jičína (1866)
Noční boj v Jičíně 28. června 1866. Kresba Ludwiga Burgera.
Ludwig Burger · Public domain · 1600x1487 px · 494 kB
soubor: bitva-u-jicina-1866.jpg
20. Bitva u Hradce Králové (Sadová, Chlum)
3. července 1866 · okolí Hradce Králové, Sadové, Chlumu a Svíbu
Bojující strany: Pruské království proti Rakouskému císařství a Saskému království.
Výsledek: rozhodující pruské vítězství.
Co bitvě předcházelo a jak probíhala
Po sérii červnových porážek se rakouská Severní armáda soustředila pod velením polního zbrojmistra Ludwiga von Benedeka v prostoru Hradce Králové. Jejím cílem bylo zastavit postup pruských armád a zabránit jejich proniknutí dále do rakouské monarchie. Rakousko-saské vojsko zaujalo obrannou sestavu severozápadně od města s důležitými postaveními u Chlumu, Lípy, Svíbu a okolních obcí. Dne 3. července zahájily pruské jednotky útok proti rakouským liniím. První fáze bitvy se odehrávala za nepříznivého počasí a silných dělostřeleckých soubojů. Mimořádně tvrdé boje probíhaly ve Svíbském lese, kde obě strany utrpěly značné ztráty. Rakouské dělostřelectvo dokázalo v některých úsecích účinně zastavovat pruský postup. Situace se zásadně změnila po příchodu pruské 2. armády vedené korunním princem Fridrichem Vilémem. Její jednotky zaútočily na rakouské pravé křídlo a podařilo se jim obsadit strategicky důležitý Chlum. Rakouská armáda již nedokázala obnovit souvislou obranu a začala ustupovat směrem k Hradci Králové a přes Labe.
Následky: Bitva rozhodla válku ve prospěch Pruska. Rakousko ztratilo své dosavadní vedoucí postavení v německém prostoru, což otevřelo cestu k pozdějšímu sjednocení Německa pod pruským vedením.
Doložený rozsah bitvy
436 000přibližný celkový počet zúčastněných vojáků podle evidence Ministerstva obranypřes 44 000celkové rakousko-saské ztráty včetně raněných, zajatých a nezvěstných podle VHÚ
Historická přesnost: Jde o největší doložené vojenské střetnutí na území dnešní České republiky z hlediska počtu bojujících. V jednotlivých publikacích se celkové stavy armád a ztráty mohou mírně lišit podle použité evidence, například zda se započítávají pouze jednotky přímo nasazené do boje nebo všechny síly přítomné na bojišti.
Bitva u Hradce Králové (1866)
Bitva u Hradce Králové 3. července 1866 na obraze Georga Bleibtreua.
Georg Bleibtreu (1828–1892) · Public domain · 1600x789 px · 566 kB
soubor: bitva-u-hradce-kralove-1866.jpg
V. Závěrečné historické srovnání
Pohled na vybrané bitvy ukazuje, jak výrazně se během staletí měnil charakter válčení. Ve středověku hrály důležitou roli pevné obranné pozice, opevněné vozy a boj na krátkou vzdálenost. V 17. století rostl význam palných zbraní, organizovaných pěchotních formací a dělostřelectva. V 18. a 19. století se na českém území střetávaly pravidelné armády s desítkami až stovkami tisíc vojáků.
VI. Zdroje a doporučená literatura
Pro historický časopis doporučuji opírat výsledný text především o odborné práce a publikace institucí, nikoli pouze o populární přehledy na internetu.
|
Oblast |
Prameny a odborné podklady |
|---|---|
|
Husitské války |
František Šmahel: Husitská revoluce; články Vojenského historického ústavu |
|
Bílá hora |
Zdeněk Munzar: studie o bělohorské bitvě na webu VHÚ Praha |
|
Třicetiletá válka |
Odborné práce k válce a materiály k bitvě u Jankova |
|
Války 18. století |
Vojenský historický ústav Praha, zejména studie o Lovosicích, Kolínu a Chotusicích |
|
Válka 1866 |
Vojenský historický ústav Praha, publikace a výstavní katalogy o prusko-rakouské válce |
Mezi přímo použité a veřejně dostupné odborné materiály patří zejména studie o bitvě u Lipan, rozbor bitvy na Bílé hoře a podrobná rekonstrukce bitvy u Hradce Králové.
VII. Poznámka k odborné přesnosti před zveřejněním
Text je zpracován jako historicky podložený popularizační článek, nikoli jako definitivně recenzovaná odborná studie. Dvacet bitev bylo vybráno podle jejich vojenského a historického významu, nikoli podle jednoho jednotně měřitelného kritéria.
Pro tiskové vydání je ještě potřeba provést redakční kontrolu jednotlivých tvrzení proti odborným monografiím a pramenným edicím, zejména u středověkých bitev. Některé dílčí popisy průběhu nelze na základě dostupných pramenů pokládat za zcela jisté. U všech bitev proto záměrně vynechávám nedoložené přesné počty padlých, údajné výroky vojevůdců a dramatické podrobnosti, které pocházejí pouze z pozdějších legend.
Důležité je také rozlišovat mezi největšími a nejvýznamnějšími bitvami. Například bitva na Vítkově byla relativně malým střetnutím, ale měla zásadní historický dopad. Naproti tomu bitva u Hradce Králové patří mezi největší vojenská střetnutí evropských dějin 19. století.
Právě toto rozlišení umožňuje vytvořit článek, který bude zajímavý pro širokou veřejnost, aniž by historické události zbytečně zkresloval.
Prameny a literatura
- Vojenský historický ústav