Kapitoly z dob husitských III., Husitská polní vojska

Po delší pauze se vracíme k seriálu o husitství.

V době husitské nebylo jednoduché vojensky zabezpečit nějakou větší oblast proti případným útokům silného nepřítele. Aby se husitská města i hrady mohly zdařile bránit, bylo prakticky nezbytné vytvořit stálé, řekněme profesionální vojsko, které by vždy bylo dobře připraveno bránit své spoluvěrce. Tak se setkáváme s polním vojskem táborským a později i Žižkovým-sirotčím. Polní vojska čítala dohromady kolem 10 000 mužů, kteří zde pracovali nepřetržitě, při taženích bývala posílena o další dobrovolníky, převážně z vesnic. Táborské vojsko bylo o něco větší než sirotčí. Dobrá či nutná myšlenka existence polních vojsk s sebou nesla také méně vítanou druhou tvář; nebylo totiž jednoduché shánět potravu pro tak velikou armádu a počáteční nadšení postupně střídal i pocit zadostiučinění, totiž nabytí majetku, ze kterého se nedávalo dobře. Na jedné straně husitská polem pracující vojska vybavená vším potřebným pro konání bohoslužeb, přijímání krve a těla Kristova atd., mnohokrát zachránila život tisícům kališníků, na druhé straně však narůstala nechuť přispívat na jejich obživu. Proto husitské výpravy využívaly útoky vedené proti nepřátelům původně zaměřené pouze na zabezpečení domácího klidu ničením protivníků na jejich území a k šíření husitských myšlenek i k tomu, aby se husité obohatili a získali válečnou kořist. V žádném případě však toto nebyl primární důvod jejich válek (srovnej pustošení hradu Rabí v dubnu 1420). Poctiví hejtmané, jichž byla naprostá většina, také nikdy nebojovali proti těm, kteří husitům neškodili a nebrali majetek těm, kteří ho neměli, totiž prostému lidu. Bohužel postupem času se objevovali i tací, kterým začalo záležet více na majetku než na ideálech, a kteří jednali podle sebe a ne podle všeobecných zájmů. Na tyto nešváry často upozorňovaly sjezdy táborských kněží v čele s Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova. Přes všechny nedostatky, které s sebou nese snad každá lidská činnost, byla potřeba polních vojsk nutná a užitečná k obraně husity poznané pravdy, nikoliv její šíření! V jejich čele stanuli například Jan Žižka, Prokop Holý, Prokůpek, Zbyněk z Buchcova, Jan Pardus, Bleh z Těšnice, Jakub Kroměšín, Otík z Lozy, Kuneš z Bělovic či Jíra z Řečiště a Jan Čapek ze Sán, proslulý svým mohutným a úspěšným tažení na pomoc Polsku, ale také touhou po slávě a penězích.

Polní vojska přinesla hlavní význam v tom, že odpadla nutnost svolávat vojsko na výzvu. Předtím se museli spojovat členové městské milice, houfce venkovanů i husitská šlechta. Mnozí z nich nebyli dobře cvičeni a navíc museli opouštět civilní život, což zhoršovalo schopnost živit rodinu hlavně u prostého lidu. Už víme mnoho o stavbě těchto vojsk, ale podívejme se nyní ještě podrobněji na jejich organizaci. Pěchota se dělila na oddíly sešikované přímo u válečných vozů a na část, která zůstávala jako záloha na place, místu ve vozové hradbě. Nejmenší jednotkou byl vůz, který byl důmyslně připraven sloužit jako pevná hradba i obrana střelců a dělostřelců. Vůz táhlo čtyřspřeží řízené dvěma vozataji. Pěšáci byli přímo rozpočítáváni k jednotlivým vozům, jejich počet u jednoho vozu se lišil od deseti do jedenadvaceti. Mezi nimi bylo 2 až 8 střelců z kuší, 2 až 4 střelci z píšťal a 4 až 8 cepníků a sudličníků. Každý vůz měl svého hejtmana, deset vozů tvořilo vyšší jednotku, jíž velel desátník. Jedné straně vozů se říkalo vozový řád, který míval 60 až 100 vozů a velel mu hejtman řádu. Všem řádům pak velel hejtman nad vozy. Setníci a rotymajstři měli na starost pěchotu v záloze, v čele všech houfů stanul hejtman nad pěchotou, důstojníci veleli jízdě, jim pak hejtman nad jízdou. V čele polního vojska byl štáb, který řídil vojenské akce. V jeho čele byla správa polní obce. Správci byli například kněží Prokop Holý u Táborů a Prokůpek u Sirotků. Vrchní vojenský velitel byl nejvyšší hejtman. Součástí vojska byl kněz, který se staral o jeho duchovní život.

Při přesunech byla vozová kolona s přibližně 300 vozy dlouhá i hodně přes pět kilometrů. Podle počtu vozů mohla být samozřejmě i delší. Jeden vůz měl 3 metry délky. Při zmíněném počtu vozů mohla mít hradba obdélníkový tvar s 60 vozy ve 4 řadách na delší straně, na bocích pak po 30 vozech. To by pak měla okolo 16 000 metrů čtverečních.