Hlavní menu
Vyhledávání

Vyhledat text

Informace
FEUDUM.EU
1998-2007
2009-2011
(obnoveno)
internetový občasník
věnovaný historii
nejen středověké
ISSN 1801-5611 redakce (zavinac) feudum eu
TOPlist
larp-fashion.de
Kapitoly z historie, osobnosti

Kapitoly z dob husitských V., Něco o predestinaci v církvi



Otázka předurčení či předzvědění lidu ke spáse byla velmi ožehavá a klíčová po celý středověk. Pokusme se blíže podívat, co o těchto výrazech praví bible. Můžeme rozlišit tři základní slovní výrazy pro toto téma: předurčení (být předzřízen, předem určen), řecký přepis (proorizein), dále předzvědění (být předem poznán), (prognosis) a konečně předem viděn (proorán).

První výraz - předurčení čteme ve verších *):
Sk 4:28 "... vykonati, cokoli tvá ruka a tvé rozhodnutí předurčilo, by se stalo... (aby učinili, což rada tvá předuložila (předem určila, že se má stát))"
1.Kor 2:7 "... pronášíme moudrost Boží v tajemství, tu ukrytou, již Bůh před věky předurčil k naší slávě... (moudrost, kterou Bůh předuložil (před věky předurčil) před věky)"
Ř 8:29-30 "... Víme však, že těm, kteří Boha milují, spolupůsobí všechny věci k dobru, těm, kteří jsou povoláni podle předsevzetí, neboť ty, jež předem znal, i předurčil za stejnotvárné s obrazem jeho Syna, takže on je prvorozený mezi mnoha bratřími; ty pak, jež předurčil, ty i povolal, a ty, jež povolal, ty i ospravedlnil, ty pak, jež ospravedlnil, ty i oslavil... (které předzvěděl (předem poznal - pregnw), ty i předzřídil (předem určil - prwrisen), těch i povolal)"

Druhý výraz - předzvědění:
Sk 2:23 "... tohoto, podle Božího určeného rozhodnutí a předchozí znalosti vydaného, jste skrze ruku bezzákonných přibitím na kříž odpravili, Bůh mu však dal opět vstáti... (z uložené rady a předzvědění Božího)"
1P 1:2 "... vyvoleným podle předchozí znalosti Boha Otce v posvěcení Duchem... (vyvolených podle předzvědění Boha Otce)"
1P 1:20 "... Krista, předem ovšem známého (poznaného) před založením světa... (předzvěděného před ustanovením světa)"
Ř 11:2 "... Bůh svůj lid, jež předem znal, od sebe nezapudil; zdaliž nevíte, co Písmo praví... (Bůh nezavrhlť lidu svého, které předzvěděl (předem poznal, předem vyhlédl)"

Třetí výraz - předem viděn:
Gal 3:8 "... A Písmo, předvídajíc, že Bůh ospravedlňuje národy na základě víry, předem Abrahamovi ohlásilo blahou zvěst... (předzvědivši (předvídalo) Písmo, že z víry...)"
Sk 2:31 "... promluvil, vida to dopředu, o opětovném vstání Kristově, že ani nebyl zanechán v hádu ani jeho maso neuvidělo zkázu... (to předzvědiv (viděl do budoucnosti), mluvil o vzkříšení Krista)"

*) první uvedená citace je doslovná podle přesného překladu Nového zákona Milošem Pavlíkem, v závorkách varianty jiných českých překladů

Dále sledujme následující verše: Mt 22:14 "Neboť jest mnoho pozvaných (povolaných), ale málo vybraných (vyvolených)" Ef 1:3-12 "... v něm nás již před stvoření světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří. Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutí jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny (podle Jeho vůle)..." Ř 8:28, 9:7-16, 11:6 atd...

V zásadě není tedy vůbec jednoduché jednoznačně a exaktně vyslovit biblicky správný názor o významových odstínech jednotlivých slov. O to se snad můžeme jen vzdáleně pokusit. Z veršů plyne, že slovo předzvědění (náš druhý výraz) se v bibli objevuje ve spojení s Božím rozhodnutím, s jeho vševědoucností. Říká nám o zaslíbení, bezpodmínečného vyvolení, ale na koho můžeme tato zaslíbení vztáhnout? Určitě se týká podle knihy Skutků vydání Ježíše Krista do rukou bezbožných a podle listu Petrova i jeho samotného příchodu na zem jako smírčí oběť, dále podle téhož dopisu i křesťanů, kteří byli posvěceni Duchem, aby se poslušně odevzdali Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví. Rozdělení křesťanů na skupinu, která vítězně dojde spasení a která naopak neobstojí je zřejmé z Matoušova evangelia kapitoly 25, jejich specifikace však náleží jedině Bohu.

Teologové XIV. - XV. století se snažili tyto skutečnosti slučovat s pojmem církve. Wyclif tvrdí, že samo předurčení nevytváří církev, nýbrž že církev je shromáždění Kristovo, které má společné znovuzrození. Církev je společenství předurčených ke spasení, všichni nejsou uvnitř církve katolické bojující a naopak všichni v budoucnu zavržení nejsou mimo ni. Rokycana rozvádí Husovo učení o třech částech církve následovně: církev se skládá ze sboru zvítězilých v nebeském království, sboru spících v očistci a sboru vyvolených. Na svém kázání prohlašuje: "Znamenejž toto, že skrze ovčinec znamená zbor vyvolených, jenž jest církev svatá obecná, a ten zbor vyvolených se dělí na tré neb tři strany. Neb díl věrných jest již zvítězilý nad světem, tělem i ďáblem, a ten zbor slove zbor zvítězilých v nebeském království. Druhý díl toho zboru je díl kajících, kteříž neúplně zvítězivše nedostatek svůj v očistci naplňují, a ten zbor slove spících. Ale v církvi bojující jsou vlci s ovcemi jakožto koukol se pšenicí na jednom poli... neb zde mnozí sú v církvi svaté ale nejsou cierkev svatá..."

Při podobnějším studiu ekleziologie můžeme začít Augustinem, který hlásal, že církev je dvojího druhu: hierarchický ústav spásy a společenství svatých, které je obsaženo ve viditelné, ale lidmi nerozpoznatelné církvi. Rozeznání má jedině Bůh a tudíž ji tvoří predestinovaní Bohem. Z těchto pramenů vycházel vlastně i Wyclif a Hus. Ti této nauky navíc obratně používají ke kritice církevních zlořádů, když tvrdí, že právě proto, že církev vyvolených, předurčených není římská církev coby instituce, neboť zahrnuje v sobě i nehodné údy, nelze o nikom s jistotou říci, že náleží k vyvoleným, tedy k církvi obecné a svaté. Odtud Hus čerpá přesvědčení, že papež nebo prelát, který žije zjevně hříšným životem, nemůže být vpravdě hlavou církve (když navíc tou je v bibli nazván jedině Kristus). Husovo přesvědčení zapadá do filozofického realismu středověku, který říkal, že od Boha pochází idea člověka, jejímž odleskem je konkrétní člověk zde na světě, ale jen tehdy, kdy se této myšlence nezpronevěřuje. Jestliže se ona Boží idea v člověku nenaplňuje, není již člověk tím, za co se vydává či za co je pokládán ostatními. Kněz neztotožněný s idejí kněze není vpravdě knězem. Církev vyvolenou pak tvoří obecně ti jedinci, kteří žijí podle Boží představy o člověku, kterého si Bůh zalíbil, podle stvořitelského plánu. Dosažení absolutní jednoty mezi idejí a praktickým chováním člověka není možné a tudíž člověk jako stvoření nemůže s naprostou jistotou o někom tvrdit bez zjevení Páně, jestli je ten či onen pravým údem církve vyvolené. Podle Husa jedině Kristus plně naplnil Boží ideu o člověku, a tudíž jedině on jest pravou hlavou této církve.

I dnes se můžeme setkat s rozdílnými výklady na toto téma. Samotná Církev československá husitská (CČSH) s Husovým pojetím církve plně nesouhlasí. Predestinační nauku nepřijímá ani od Husa ani od Kalvína. Nedokáže se vypořádat s tím, že by vlastně bylo o osudu člověka rozhodnuto dopředu, takže každá lidská činnost by byla zbytečná, poněvadž co je dáno nelze již změnit. Popíralo by to pak lidskou svobodu. Zakladatel metodismu John Wesley (1703-1791) takové popření predestinačního učení rozvedl tím, že by pak ztrácela smysl veškerá misijní a evangelizační činnost.

Omylem predestinační nauky je prý ztotožnění Božího předzvědění s Božím předurčením (ovšem o spornosti biblického výkladu těchto slov jsme se již přesvědčili). Boží předzvědění je vykládáno tím, že Bůh ví všechno, co člověk bude dělat dříve, než to činí, protože se Bůh pohybuje ve věčné přítomnosti. Proto i před stvořením člověka věděl Bůh o lidském pádu i vykoupení. Boží předurčení znamená, že již před stvořením si Bůh všechny lidi vyvolil ke spáse. Zda se člověk této spásy přidrží či nikoliv Bůh nepředurčil, aby nezlikvidoval lidskou svobodu.

CČSH dnes rozlišuje církev eklézii jako Boží církev a organizaci jako instituci. Oba tyto pojmy si mají být bližší než tradiční pojetí mezi viditelnou a neviditelnou církví.

Aniž by chtěl autor knihy vnucovat čtenáři své názory, chtěl by zde učinit několik poznámek. Takto výše uvedené popření predestinační teorie není příliš korektní a rozumné. Totiž sama skutečnost, že Bůh ví, co člověk udělá dříve, než tak činí, v žádném případě neomezuje svobodnou vůli jedince. Vševědoucnost Boží nelze chápat jako příkaz či dogma, ale opravdu jako vševědoucnost. Tedy bez ohledu na to, jak se člověk rozhodne podle své vlastní vůle, je Bůh ze své nadčasové pozice schopen znát, nikoliv určit či přikázat, dopředu výsledek lidského pachtění. Přeci ani prorok předvídající události je nemusí či lépe nemůže ovlivnit. Sama skutečnost znalosti něčeho neznamená ještě nutně i ovlivnění. Pro člověka je těžké přesně pochopit Boží nadčasovost, protože prostý člověk dokáže jen nespolehlivě předvídat události na základě vlastních znalostí a zkušeností. Ale opakuji jen nedokonale. Pokusím se o příklad. Jestliže se ve sportu utká jasný favorit, dosud neporažený borec, s nevýrazným outsiderem, můžeme správně předpokládat vítězství. Ale přesto při podání fantastického výkonu od toho slabšího, může zápas dopadnout jinak. Nejsme vševědoucí. I kdyby ovšem zápas dopadl podle papírových předpokladů, můžeme snad říci, že proto, že jsme "znali" výsledek dopředu, jsme někomu brali svobodnou vůli vyhrát, či že jsme ho ovlivnili, aby nevyhrál? Navíc jsme to nebyli my, kdo si zápas vymyslel a kdo vybral soupeře...

V každém případě není z bible zřejmé, jak slučovat pojem předurčení a slovo církev, zejména kvůli nejednoznačnému pojetí slova církev. Řecký novozákonní text používá slovo ekklhsia, které však znamená obecně nějaké seskupení lidí, například shromáždění řeckých občanů k projednávání veřejných záležitostí, ale speciální slovo pro "církev" bible nezná. Naproti dnešnímu chápání slova církev, které se zaměnilo spíše za slovo sbor či díky naprostému rozpadu jednoty křesťanů za název náboženské organizace, rozumí bible tomuto slovu jako výraz pro lidi, kteří mají společnou víru v Kristu a může jich být třeba několik tisíc nebo jen dva. Proto chceme-li použít husitské kritérium poznání duchovních věcí, tedy přijmout za autoritu bibli, nemůžeme chtít jednoznačně tyto pojmy slučovat a vyslovovat nějaké závěry. Přesto si dovolíme připustit, že jsou jistí Bohem vyvolení lidé, kteří dojdou spásy (viz Ef 1) jakoby bez své zásluhy, Bůh je vyhlédl a přivedl k sobě, například apoštola Pavla. Těžko však myslet, že někteří lidé mají nějakou výhodu oproti jiným. Přesto některé verše nás takto oslovují, jiné naopak říkají jednoznačně každý kdo bude volat k Bohu, bude spasen (Ř 10:13). Svou roli zde však může hrát i postoj člověka před poznáním Boha, jeho nejniternější podstata, záměry jeho srdce. Tak například onen apoštol sv. Pavel sice křesťany pronásledoval, ale činil tak patrně z opravdového přesvědčení, že takto slouží svému Bohu. Ten, jak praví bible, rozpoznav jeho srdce se mu dal poznat, když k němu promluvil, a tak Pavla vytrhl ze spárů klamu.

Udělali jsme si alespoň malou představu o složitosti a nejednoznačnosti výkladu tohoto relativně důležitého konfliktu s církví katolickou. Konkrétní vyřešení můžeme nechat vlastní představivosti, ale nejlépe samotnému Bohu... A tedy se tímto problémem příliš nezatěžovat, protože bychom stejně jako naši předci nenašli odpověď.

[Akt. známka: 2,67 / Počet hlasů: 3] 1 2 3 4 5

| Autor: Trouble | Vydáno dne 02. 02. 1999 | 3652 přečtení | Počet komentářů: 220 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: The Greek New Testament, Third corrected edition, 1984 by th
Související
Němé tváře...
Útulek Ostrava

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server