Hlavní menu
Vyhledávání

Vyhledat text

Informace
FEUDUM.EU
1998-2007
2009-2011
(obnoveno)
internetový občasník
věnovaný historii
nejen středověké
ISSN 1801-5611 redakce (zavinac) feudum eu
TOPlist
larp-fashion.de
Kapitoly z historie, osobnosti

Albigenští, Počátky reformace ve Francii



Dějiny západní křesťanské církve byly v podstatě od počátku jejího vzniku provázeny neustálými pokusy o její reformaci. Velmi bohatý, co se reformačních úsilí týká, byl francouzský jih od počátku XII. století.

O sto let dříve vrcholil zápas mezi papežskou a císařskou mocí. Papež Řehoř VII. (1073-1085) se snažil posílit jednotu a centralizovanost církve, aby tím také zvýšil její moc a vliv. Docházelo i k větší izolaci kněží od lidu a tím se mezi nimi i zvětšovala neprostupná propast. Řehoř zavedl často i násilné "čistky" mezi biskupy, které prohlašoval za kacíře. Jeho žoldnéři "militia sancti Petri" se stali symbolem šíření papežských cílů vojenskou mocí. V podobném duchu očisty církve začaly probíhat později první inkviziční procesy i křížové výpravy. Bez uznání podrobenosti papeži neexistuje žádná věrnost, láska, svoboda či spravedlnost, to byla papežova hesla.

Snahy o napravení takto se korumpující církve se pozvolna začali objevovat v tzv. valdenství. Jeho počátky nejsou zcela jasné a postava bohatého lyonského kupce Valdése, který po přečtení části Bible prohlédl evangelijní zvěst o lidském spasení, se s jeho počátky spojuje. Někdy koncem 70. let XII. století se skutečně Valdés zřekl všeho svého bohatství a vyšel do ulic hlásat evangelium. Nebyl církevně vzdělán a proto byl církvi trnem v oku. Přesto byl on i jeho následovníci, lyonští chudí, relativně tolerován arcibiskupem Guichardem, ostatně jejich rozhodnutí žít v chudobě nikomu až tak nevadilo. Přesto však tento pečlivě sledovat Valdésova kázání a aktivity a projevoval stále větší nelibost k lidovým kázáním. Jak by mohla církev lépe oslavit své vítězství, než v následování Krista vzdát se hmotných zisků a těšit se z kazatelské služby bez jiného nároku než na chudobu? S těmito myšlenkami se Valdés ocitl před samotným koncilem, aby si vymohl právo kázat. Byl však označen za nevzdělance a hlupáka a sklidil spíše posměch. Úspěchem však bylo, že valdenství nebylo považováno za katarství, tedy kacířství (slovo katharoi znamená čistý - viz níže - německy zkomoleno na Ketzer a u nás na kacíř, čímž dostalo slovo zcela jiný význam). Tak se valdenští ocitli někde mezi vládnoucí církví a katarstvím. Skupiny katarů byly ve Francii nazýváni albigenští.

Snad i proto nebyl Valdés tolik pro církev nebezpečný, protože papež viděl daleko větší hrozbu právě v katarství. Jih Francie se jen hemžil prostými kazateli, kteří se na svou stranu snažili získat prostý lid a jejich učení se rozmohlo v Gaskoňsku, v okolí Albi (od tvrze Albi dostali své jméno - albigenští), Toulouse a jinde. Proto bylo nařízeno zákaz styku s nimi. Kataři, potažmo albigenští, kritizovali nadbytečně zbohatlou církev, ale zároveň se nestavěli proti světskému bohatství šlechty či obchodníků, čímž si mnohé z nich získávali na svou stranu. Velká i drobná šlechta se ohánějíc katarským učením osmělila k boji proti církvi, aby se obohatila na její úkor. Tak se albigenští značně rozšířili během roku 1179, kdy většina obyvatel jihu Francie se k nim hlásila, a vzbudili značný zájem římské církve. Albigenští tak vyrůstají ve stejné době jako valdenští, ale snaží se vzájemně se od nich odlišit, ale společný nepřítel tyto dvě náboženské skupiny nejednou sbližoval.

Kataři se na rozdíl od valdenských nechávali okouzlit dualistickým pojetím světa, který se zde šířil z byzantského východu. Ostře zdůrazňovali rozdíl mezi dobrem a zlem, světlem a tmou. Hmota, tělo, bylo pokládáno za vězení pro dobrou duši, kterou však Kristus osvobodil, ale na člověku je, aby v sobě vše tělesné umrtvoval. Čelní představitelé brali umrtvování velmi vážně, zdržovali se manželství, nejedli masité pokrmy vyjma ryb a žili v chudobě. Ostatní se o ně starali v naději, že díky svému asketickému životu jsou kataři věrohodnější než mravně pokleslí kněží katoličtí. Nedovedli se smířit s Kristovým vtělením ani se starozákonním Hospodinovým zájmem o tento svět. Boha ze Starého zákona považovali za zlého, odpovědného za hmotný svět, Ježíš pak pro ně byl Bohem světa dobré duše. Z těchto filozofických základů začali vznikat albigenští ve druhé polovině XII. století. Po dvou letech kdy zaplavili Gaskoňsko a toulouský kraj byl svolán do Albi synod. Z okázalého hádání nevyplýval sice ještě katarský dualismus, ale jejich jednostranný důraz na Nový zákon. Výhradně dualistickou tendenci mezi albigenské přinesl až bogomilský předák Niketas z Cařihradu a katarský vůdce Marek. Oba svolávají ve Francii velký katarský sněm do Saint Félix de Caraman u Toulouse. Zde je vymezeno hnutí, které má brzy poměrně silnou církevní strukturu, snad i vlastní, na Řím nenavazující, svěcené biskupy. Albigenství se šířilo zejména na panství vikomtů z Béziers, kde nacházeli podporu u šlechty, která se stavěla proti přílišnému majetku církve. A tak ačkoliv albigenští hlásali evangelijní zvěst především chudým, měli svou podporu i u vyšších vrstev. Samotní představitelé katarství byli nazýváni čistými (odtud kataři, viz výše) a byli výrazně odděleni od ostatních stoupenců a příznivců. Mezi čisté a dokonalé se mohlo vstoupit jen obřadem útěchy, který byl křestem z Ducha a převyšoval křest církevní a býval odkládán "nedokonalými" čekateli až k okamžiku smrti. Z jejich učení se mnoho dalšího nedochovalo. Prý však odmítali církevní zákony, řády, přepych, církevní kult, učení o svátostech, oltáře, kříže, obrazy a neuctívali svaté. Neuznávali ani Kristovo vzkříšení v těle, protože tělo pokládali za zlé, stejně jako sex. Těhotenství bylo hříchem. Říkalo se, že žena měla v těla ďábla, a tak měla zemřít dříve než se narodí. Sebevražda byla pokládána za hrdinský čin, čin proti nenáviděnému tělu. Nakolik jsou však tyto myšlenky skutečně albigenské asi nezjistíme, protože propaganda proti nim se zachovala daleko spíše, než jejich vlastní myšlenky, před sedmi stoletími krvavě potlačené. Opovrhovali však kněžími, Řím nazývali děvkou Babylonu, biskupy pak antikristy. Hlásali rovnost mezi mužem a ženou.

Závěry 3. lateránského koncilu (1179) mobilizovalo síly proti francouzským kacířům. Papež Alexander III. (1159-1181) proti albigenským zahájil roku 1181 procesy do jejichž čela postavil již inkvizicemi osvědčeného opata Jindřicha Marcy z Clairvaux, povýšeného na biskupa z Albana. Nejrůznějšími diskusemi se snažil povzbudit kněžstvo k větší bojovnosti proti kacířství a neváhal pro uskutečnění svých zájmů sesadit narbonnského biskupa, do zbraně svolat katolické rytířstvo Provence a Langhuedocu k obléhání kacířské pevnosti Lavaur. Poprvé v dějinách tu papežský legát sám řídil vojsko a vedl akce v zemi uznaně křesťanské. Valdés se snažil uhájit před Jindřichem pravost svého učení a zdůrazňoval rozdíl mezi valdenstvím a albigenstvím. Jindřicha rozdíly příliš nezajímali a snažil se zejména umlčet jeho kázání (oddělit život v chudobě od kázání). Jindřichův ideál církve však byl v kněžské vládě. Valdenští byly proto stále podrobeni dohledu.

Vraťme se však k albigenským. Jednou ze strategii proti nim bylo i zřízení katolických chudých, kteří měli duchovně působit na lid. Vzpomeňme mise cisterciáků a kázání prvních Dominikových druhů (dominikáni se brzy stanou nejdůslednějšími slídiči po kacířích, vykonavatelé inkvizice). Zavraždění papežského legáta Petra z Castelnau v Saint-Gillles 14. ledna 1208 se stalo záminkou řádného křižáckého tažení, které však bylo zamýšlené už od roku 1181. Vojsko se začalo shromažďovat v Lyonu. V létě roku 1209 se početné sbory rytířů, poddaných, sedláků, měšťanů sestavené zejména mocnými feudály ze severu země, daly na pochod údolím Rhóny (celkově se výpravy postupně zúčastnilo prý 20.000 kavaleristů a desetkrát tolik pěších, někteří sloužili jen 14 dní, ale měli tolik odpustků, že se do armády hlásilo opravdu mnoho lidí). Rychlými pochody pronikly na povětšinou albigenský jih. Nejprve začali obléhat pevnost a dobře opevněné město Béziers. Ačkoliv byli měšťané vybídnuti, aby vydali dvě stě kacířů z města, rozhodli se všichni uvnitř držet pospolu proti nepříteli. Po útoku na město se měšťané přesunuli do katedrály sv. Maří Magdalény. Na sedm tisíc žen, dětí a starších lidí se zde snažilo najít úkryt. Do hlasu kněžích a zpívání latinských chvalozpěvů se přidaly rány seker a brzy se vše proměnilo v pláč a naříkání. Útočníci nikoho nešetřili a katedrálu proměnili v krvavé moře. Tento snad největší masakr pokračoval vypálením celého města, které lehlo popelem a pohřbilo všechny své obyvatele, snad 20.000 lidí. Většinou bývali při podobných akcích ušetřeny ženy a děti, ale tady byli zavražděni všichni, včetně celebrujícího kněze. Křižáci pokračovali do Carcassonnu. Během několika týdnů pevnost padla, neboť její vůdce se nechal vlákat do léčky, když jednal o míru. Křižáci byli vyzváni k boji mnohem větší hrubostí, silou a ve větším klidu než v boji proti Saracénům, neboť kacířství je prý horší než pohanství. Kdo zabije albigenské, bude na nebesích na nejvyšších místech. Inocencům fanatismus se projevil už v tom, že sám sebe pokládal za zakladatele veškerého křesťanstva.

Ačkoliv již po roce 1181 docházelo k občasným bojům, kdy se však albigenští chráněni svými šlechtickými příznivci dokázali ještě úspěšně bránit, nyní počal proces jejich totální likvidace. Jeho tvůrcem byl papež Inocenc III. (1198-1216) Do nepřetržitých vyhlazovacích bojů přicházeli neustále noví a noví bojovníci na pomoc normanskému rytíři Šimonu z Montfortu, který byl zplnomocněn vést svatou válku a vykořenit kacířství. Neměl lidi zatýkat, ale zabíjet. Šimon dobyl roku 1210 hrad v Braunu, ale tentokrát vězně nezabil, mrtví by byli špatnými posly. Všem nechal uřezat nosy a vypíchnout oči. Jednomu ponechal jedno oko, aby mohl ostatní vést do Cabaretu, aby zde přinesli bázeň boží. V červni téhož roku obléhal Minervu. Když se posádka vzdala, byla shromážděna na louce a bez jakéhokoliv soudu či obvinění upálena. Křižáci pokračovali do Lavauru, kde pověsili hraběte Rogera, jeho 80 rytířů upálili a jeho zbožnou sestru zazdili zaživa. Zbytek, 400 lidí, upálili, nikdo se nebránil, byli to pacifisté. Sám Šimon byl za tyto činy papežem označen za odvážného křesťanského džentlmena. O rok později papež i Šimon zemřeli.

Mezi heretiky se přestal dělat rozdíl a spolu s albigenskými byli vražděni i valdenští. Například po dobytí Morlhonu (Aveyron) roku 1214 dal kardinál legát Robert z Courconu upált sedm valdenských, kteří se schovali za hradební zdí. Popravy prováděli křižáci s neobyčejnou chutí, radostí a krutostí, vždyť kacíři podel Urbana II. (1088-1099) mají být mučeni a pak zabiti. Bylo to nejkrvavější křížová výprava v dějinách středověku. Patnáct let trvala dobyvačná nikoliv svatá válka, někteří z vůdčích představitelů albigenských prchali postupně při dobývání opěrných bodů z Carcassonne do Toulouse, z Toulouse do Foix, z Foix do Provence odkud pak dále do hor. Stovky tisíc lidí bylo na rozkaz pobito ohněm a mečem. Albigenští byli natolik zdecimováni, že prakticky přestali jako masový jev existovat. Přesto pokračovalo pátrání po kacířích i nadále a mnoho dalších i valdenských přišlo o život. Muži od čtrnácti let, ženy od dvanácti, museli pravidelně přísahat věrnost církevnímu pravověří.

Jižní Francie se stala prvním jevištěm protikacířských honů, inkvizice. Languedoc skončil jako spustošená země. Valdenským skončila možnost disputací a pomalu se všechny inkvizicemi pronásledované skupiny začínají prolínat. Ačkoliv předtím valdenství prožívalo poměrně klidná léta rozvoje, nyní byli decimováni a vytlačeni na okraj společnosti. Proti inkvizici se nejlépe drželi v alpských údolích Savojska a Piemontu.

Do Čech přichází Gilles Mersault s hrstkou valdenských z Pikardie koncem roku 1418 a dává prostor chiliastickému učení prvotních táborských radikálních proudů (odtud nazýváni pikharty) a naopak později táborská věrouka ovlivňuje valdenské, kteří si překládali táborská věrouční díla. Albigenských zůstala jen hrstka, která postupně v toku dějinách přestala existovat.

[Akt. známka: 1,90 / Počet hlasů: 10] 1 2 3 4 5

| Autor: Trouble | Vydáno dne 11. 01. 1999 | 4699 přečtení | Počet komentářů: 306 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
| Zdroj: A.Molnár: Valdenští, vydal Kalich, Praha 1991
P. de Ro
Související
Němé tváře...
Útulek Ostrava

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce. Na této stránce použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Web site powered by phpRS PHP Scripting Language MySQL Apache Web Server