Úsvit ruské pravidelné armády,

Feudální vojska se v Evropě v moderní pravidelnou armádu měnila za Třicetileté války. Tato cesta měla o něco později čekat i ruské síly. Proces rozsáhlé reformy bývá obecně připisován až Petru I. 1682-1725. Ruským historikům se v poslední době podařilo posunout tuto hranici o několik desetiletí do vlády cara Alexeje Michajloviče (1645-1676).

Situace Ruska v polovině 17. století nebyla jednoduchá. Země za sebou měla období plné vnitřních rozbrojů, na silném Švédsku chtěla vybojovat přístup k Baltskému moři, válčila s Polskem o Ukrajinu a bránila se pravidelným nájezdům Krymského chanátu. V té době byly oddíly shromažďovány většinou jen na jednotlivá tažení a v jejich čele často stáli důstojníci najímaní v zahraničí. To se pochopitelně muselo odrážet i na bojové kvalitě vojska. Asi posledním impulsem, který vedl Alexeje Michajloviče k vytvoření ryze ruských elitních pluků, byl neúspěch při rižské kampani roku 1656 spojený se zradou zahraničních důstojníků.

Formování Prvního elitního pluku pod velením Aggeje Šepeljeva bylo zahájeno už roku 1656 a mužstvo měli tvořit už vycvičení poddůstojníci a vojáci, kteří prošli nejméně dvěma taženími. Organizační struktura počítala s dvěma tisíci mužů. Každý tisíc byl rozdělen na deset rot. Plukovník kromě toho, že stál v čele celé jednotky, měl pod svým přímým velením první tisícovku a její první rotu. V čele druhé tisícovky stál podplukovník. Mezistupeň mohly tvořit švadrony (prazáklad praporů) složené z pěti rot pod velením podplukovníka, majora nebo rytmistra (u jezdectva). V Prvním elitním pluku proto majoři obvykle veleli šesté a šestnácté rotě.

Na jaře 1657 Šepeljev dává dohromady ryze ruský důstojnický sbor. Do jeho řad byli přijímáni velitelé, kteří prošli válkami s Polskem a se Švédskem. Tito vojáci před tím prošli výcvikem pod vedením zahraničních důstojníků v už existujících jednotkách nového typu. Práce na sestavování Prvního elitního pluku šly zřejmě rychle kupředu, takže na přelomu května a června 1657 mohl car Alexej Michajlovič vykonat jeho přehlídku. V letě pluk dodává výzbroj a výstroj pro 2000 mužů, 15 kapitánů, 20 poručíků a 60 poddůstojníků. V září má už všech 20 rot naplněné stavy. Na zimu jsou řadoví vojáci a nižší hodnosti propuštěni domů, ale část z nich zůstává v Moskvě, čímž se upevňuje jeho stálý charakter.

Jen o málo později začíná vznikat Druhý elitní pluk Jakoba Koljubakina. Narozdíl od první jednotky vybudované z veteránů tuto tvořily rekruti odvedení na carských statcích, pro které byly na okraji moskvy vytvořeny zvláštní vojenské osady. Na počátku neměl v názvu slovo "elitní", ale "palácový", jeho organizace i status ovšem byly stejné jako u pluku prvního. Prvním společným vystoupením už očíslovaných pluků zřejmě byl slavnostní ceremoniál na přelomu června a července 1658 při návštěvě gruzínského panovníka Tejmurazeho v Moskvě. Počátkem podzimu se První elitní pluk začal připravovat na svou první službu ve smolenském tažení. Účastnit se ho ale měly jen dvě švadrony na koních vystrojené jako dragouni. V březnu 1659 dostávají úkol i čtyři roty druhého pluku, které mají vykonávat posádkovou službu v Trubčevsku. V létě se oba pluky už jako plnohodnotné bojové jednotky odveleny do bojů s krymským chanátem. Zajímavé je, že od samotného začátku pluky spadaly pod různé kanceláře, které ovšem nebyly vojenské ale civilní. Teprve v roce 1671 jsou organizačně sjednoceny pod Střeleckou kancelář ("Streleckoj prikaz"). V roce 1680 je car Fjodor Alexejevič v rámci svých centralizačních reforem převádí pod Zahraniční kancelář, kde jsou do roku 1700. Tehdy tato instituce zaniká a její činnost přebírá nově vytvořená Válečná kancelář.

Zpočátku se počet vojáků v jednotlivých plucích pohybuje kolem dvou tisíc. Už na počátku 60. let jich byly tři tisíce a v letech 1677-78 má První elitní pluk sedm tisíc vojáků a poddůstojníků doplňovaných zejména na teritoriálním principu. Zároveň se zvětšujícím se mužstvem získávají dosavadní plukovníci generálské hodnosti.

S postupem času však pluky ztrácejí to, čím původně měly být elitní - svůj ryze ruský charakter. Do jejich řad jsou totiž přijímáni i zahraniční důstojníci. Od ostatních pluků nového typu se kromě prestižní služby v Moskvě, ale stále vydělují nepřetržitou existencí. Ta byla zaručena tím, že na místech pevné dislokace ve stálé službě zůstává jeden tisíc vojáků z každého pluku. Tento počet byl pak v případě války doplněn na plný stav.

Elitní pluky se od svého založení zúčastnily všech válek, které v 17.století postihly Rusko: s Polskem, s Krymským chanátem, s Ukrajinou, s oddíly povstalců Stěnky Razina i s Tureckem. Jejich historický význam ovšem spočívá v tom, že byly Petru I. inspirací pro vybudování nejprve jeho "potěšnogo vojska" a posléze i gardy, která se z něj vyvinula. Nová zjištění ruských historiků jsou důkazem, že převratné dějinné kroky, jakými rozsáhlé petrovské reformy jsou, často měly své méně nápadné předchůdce.