Hlavní menu
Vyhledávání
Informace
FEUDUM.EU
1998-2007
2009-2011
(obnoveno)
internetový občasník
věnovaný historii
nejen středověké
ISSN 1801-5611
redakce (zavinac) feudum eu
|
Dávná vyznání lásky II., Gabriela Šrámková
Paní srdce ve mně sténá...
Prvními slovy středověkého francouzského trubadúra a polyglota Raimbautze de Vaquerais začínáme kapitolu o středověké milostné lyrice v našich zemích, ač vliv románské západní Evropy na českou milostnou lyriku středověku, jak se literární věda dlouho domnívala.
Za nejpracovanější teorii byly považovány teze Václava Černého, které formuloval už za 2. světové války. Podle něj není v české milostné lyrice nic nejasného: má původ v lidové písni, která provázela prastaré májové slavnosti. Vlivem staršího vývojového stadia trubadúrské poezie zprostředkoval raný minnesang, byly na tuto autochtonní milostnou píseň na roubovány kurtoazní představy a formy. Ve 14. století byla pak česká lyrika zasažena italským stilnovismem, tentokrát tedy již přímým zahraničním vlivem. Výsledkem tohoto druhého setkání s Evropou byla Závišova píseň. Tuto teorii ale pozdější bádání zpochybnilo.
Nejprve bylo zjištěno, že Závišovu píseň neinspiroval italský vliv, jejím autorem není Záviš ze Zap a že vnikla i v jiném časoprostoru, než se předpokládalo. Definitivně to potvrdilo zjištění, že předlouhou byla jedna z písní německého básníka Heinricha Frauenloba. S ještě vážnějším zjištěním poměrně nedávno přišel germanista Pavel Trost. Podle něj spojení kurtoazních a nekurtoazních složek ve staročeské lyrice odpovídá německému písňovému typu, který na přelomu 14. a 15. století přechází od minnesangu k lidové písni.
Kurtoazní substrát staročeské milostné lyriky? Mezi texty české středověké lyriky nacházíme esoterickou Závišovu píseň i obscénní skladbu Naše sestra Jana. Nalézt však určitý není jednoduché.
Kurtoazie je spjata s jihofrancouzským prostředím, a kdykoliv se toto slovo vyřkne, vybaví se nám trubadúři. Pro ně byla kurtoazie totožná s "fin´amors", tedy dvornou láskou obracející se k vdané ženě. Ale již u severofrancouzských dědiců provensálských pěvců se kurtoazie stala něčím jiným: ideálem životního stylu a školou mravního zdokonalování, která lásku přesahuje. Stala se vyústěním kultivovanosti chování i myšlení, kodexem dvorského života.
Trubadúrské písně zpívaly o lásce k vdané ženě, ale její věrnost v nich nebyla nijak postulována. Zda bude žena milenci příznivá či nikoliv, se vkládala výhradně do její svobodné vůle. Důstojnost milostného citu pak tato píseň nacházela v utrpení. Vedle tohoto obrazu působí česká milostná lyrika odlišně. Hovoří se v ní o lásce k "pannám a paniem", s důrazem na věrnost milenců. Popisovaný vztah je šťastný, nekomplikovaný a opětovaný. Tento rozdíl je charakteristický pro většinu staročeských milostných písní.
Obsah písní není příliš originální a je typický vlastně pro jakoukoliv milostnou lyriku. Prostá, většinou čtyřveršová, často nepravidelná strofa ukazuje na formální nedovednost; obdobně je to i s obsahem veršů, který se opakuje a dokonce si i protiřečí. Dochované skladby ale svědčí o existenci uceleného proudu.
Vedle této vrstvy nacházíme ve staročeské lyrice písně, které na trubadúrskou lyriku přece jen upomínají. Autor skladby Ach, toť těžkú žalost jmám, jež zastupuje tuto skupinu staročeské milostné poezie, převzal složitou formální a obsahovou strukturu Západu, ale nebyl s to ji zvládnout, jen ji toporně napodobil. Do této vrstvy, která prokazuje některé znaky kurtoazie, pronikají v našem prostředí i nové prvky (mariánský kult, např. ve skladbě Tvorče milý) a začíná se sbližovat s milostnou lyrikou žákovskou (viz skladba Detrimentum pacior). Vyplývá z toho, že tato vrstva lyriky není obdobou někdejší lyriky trubadúrské, vyjadřující kurtoazii. Jde naopak o novou uměleckou jednotu, jež vznikla přetvořením kurtoazní koncepce lásky a její kontaminací duchovní lyrikou a žákovskou poezií.
Kurtoazie a lidová píseň Jak již bylo řečeno, Václav Černý spojoval vznik milostné lyriky se zkurtoazněním lidové písně předváděných o "májových slavnostech". Prameny dokládají, že těchto oslav se neúčastnili pouze nižší vrstvy, ale aktivně se jich účastnili i měšťané a šlechta. Některé z našich písní - např. Ztratilať jsem milého, která byla považována za skladbu kurtoazní ovlivněnou lidovou písní lze navíc dobře zasadit do kteréhokoliv ročního období. Z toho lze vyvodit dílčí závěr, že s jarními slavnostmi nemají nic společného.
O sociálním prostředí, v němž staročeská lyrika vznikala, nevydávají texty žádné indicie. O nic lepší to není ani s možností přesnější datace. Většinu těchto skladeb známe až z mladších opisů, méně ze 14., ale převážně z rukopisů 15. století, kdy milostné téma už bylo vytlačeno aktuálními. Jelikož v době husitské zůstala tato tvorba prakticky nezměněna, zakonzervována, jak na to ukazuje i ustrnulá podoba jazyka, můžeme usuzovat, že staročeská milostná lyrika vznikala někdy ve druhé polovině 14. století. Její geneze a rozvoj souvisí nejspíš s růstem moci šlechty a s prosazováním feudálních dvorů.
Nekurtoazní lyrika V předchozím výkladu byla řeč o kurtoazní lyrice. Nebude však bez užitku zmínit také o antipodu této tvorby, o lyrice nekurtoazní, neboť i v ní nacházíme milostné motivy. Zahrnuje texty s erotickým podtextem neobsahující "dvorný podtext". Podle Jana Lehára se jedná o součást folklóru a žákovskou lyriku, která je určena obyčejnému člověku a proto je i jazykově jednodušší. Autorem folklorního substrátu byl kolektiv a nikoliv jedinec (trubadúr). V českém prostředí se nekurtoazní lyrika samostatně nevyskytuje. Folklorní složku zaměřenou na lidové vrstvy sledujeme např. v lucemburské době ve Hře veselé Magdaleny, odkud známe písně kudy sem já chodila a Byla ti sem v sádku. Podstatou hry je ilustrace vítězství naděje v božské lásce nad chtíčem.
Stejně jako uvedené písně, tak i skladba Stratilať jsem milého a v Strachotině hájku líčí obscénně detaily milostného aktu. Podle Lehára totiž názvy přejaté z přírodního prostředí mají paralelu v názvech erotických.
Podobného "necenzurovaného" ražení jsou např. i staročeské gnómické verše:
Poslúchaj panno, co tobě radie:
nechvátej muškátem, ažť hřebík
dadie.
Poněkud zvrhle je líčen milostný chtíč v písni V strachotině hájku:
Chtěl jí nic nemaje,
ot stola vstávaje
nalit maso v zelí.
Metafory s erotickým podtextem ostatně sledujeme ve všech podobně laděných gnómických textech - na první pohled primárně vyjadřujících mravní ponaučení, na druhý pohled skrývajících poněkud chlípný, obscénní, leč folklorní způsob vyjádření erotiky.
Typicky žákovských projevů, které by měly pokračování, původ nebo paralelu v kurtoazní vrstvě, není mnoho. Podle mého názoru to však byli právě studenti, kdo nekurtoazní lyriku převáděli do písní, a ty paky mohly - teoreticky vzato - vkládat do her. Vždyť sama Magdalena ve Hře veselé Magdaleny k sobě zve pro zkrácení dlouhé chvíle kněží žáky těmito slovy:
Kde sú kněží i žáci?
Kde sú frejeři i dvořáci?
Pojďte sem, ať s vámi svú chvíli kráci!
Navíc se ve středověkých hrách objevují latinské verše a části modliteb, což jen podporuje domněnku, že žáci se na zpřístupnění nekurtoazní lyriky podíleli značnou měrou. Kurtoazní a nekurtoazní lyrika se podle mého názoru prolínaly nejen vzájemně, ale zasahovaly do nich i dřívější vzory duchovní lásky.
Jedním z nemnohých dokladů o existenci české žákovské lyriky je skladba Detrimentum pacior, složená z 28 veršů, v níž se střídá jazyk český a latinský. Nabízí se zde otázka, zda skladba byla určena mystické bytosti nebo reálné dívce.
Každý tvú krásu chválí,
zrakem srdce pojímá,
túha mě podjímá
nelzě kraššie tváři
rovna slunečné záři
...
nedaj mi zahynúti
túhúť chci vzplanúti
bych mohl vše vypraviti
ten tě ráč uzdraviti.
Autor prosí adresátku, ať mu nedá zahynouti, ale pronominum "ten" tu zároveň koresponduje s latinským "Dei" - čili označením Boha. Prosí snad pisatel Boha o obnovení víry v Pannu Marii? A tudíž o své uzdravení? Ale stejně tak mohl autor prosit Boha o uzdravení adresátky, "....by mohl vše vypraviti", tedy složit milostné vyznání.
Dalším projevem žákovské poezie je nedlouhá skladba Milý žáku. V ní panna rozmlouvá s univerzitním studentem, který je jejím věrným sluhou a dává mu přednost před člověkem neurozeným, "chlapem", který si v závěru stěžuje na milostnou prohru. Skladba je psána z pozice studentstva, které rádo zesměšňovalo hrubé mravy "šeredných hnojníků" (viz skladba Sedláci). Z doby předhusitské se ale nezachovalo mnoho skladeb, v nichž je patrný výslovně žákovský substrát.
Vztahy mezi světskou a duchovní milostnou středověkou lyrikou
Jak jsem již uvedla výše, středověké kurtoazní skladby čerpaly ve své podstatě vzory z lyriky duchovní. Abych demonstrovala rozličnost stylů - vysokého a nízkého, vybíráme ze stěžejních skladeb doby lucemburské. Jde o dílko Slóvce M, v níž je možné vysledovat snahu autora o vzbuzení zájmu nejen u prostého lidu, ale i u šlechty či měšťanstva. Styl psaní skladby je totiž mísením folklóru a kurtoazních znaků. Celkem pětkrát se ve skladbě opakuje refrén, což poukazuje na to že skladba byla nejspíše koncipována pro zpívanou produkci. Autoru "panuje v srdíčku milá slóvce M". Kdo je onou zmiňovanou "M", jíž je pisatel odhodlán sloužit? Jedná se stejně jako později v barokní písňové tvorbě u Michny o "Marii, Mařenčičku", jak zdrobněle nazývá bohorodičku? Propaguje tedy autor Slóvce M duchovní lásku, nebo jednoduše nechce svou milou jmenovat, a čteme proto prosté vyznání neznámé dívce? Podle verše
Jestiť jí milo slúžiti,
ač z mílosti,
anať dá dobrým požiti
vždy v radosti.
se spíše přikláním k názoru, že se jedná o vyjádření milostného vztahu k nadpozemské bytosti. Nicméně otevírá se tu metodologicky i interpretačně obsáhlý okruh dalšího bádání.
-pokračování-
| Autor: Gabriela Šrámková |
Vydáno dne 21. 03. 2000 | 8286 přečtení |
Počet komentářů: 68 |
Přidat komentář |
|
Související
Němé tváře...
|