Na etiku můžeme z hlediska historického šermu pohlížet ve čtyřech rovinách:
a) etika dobového rytíře a bojovníka
Středověký rytíř byl ve své době modelem etického chování, určitým měřítkem hodnot. I později význam pojmu “rytířské chování” setrval a to i v zemích, kde ve středověku rytířský stav neznali, jako například v Rusku. Mravnost v chování lze přenést i do společenského života. Základní etické principy vycházely ze zásad křesťanské morálky (nebojovat v nečestném sporu, jen ve spravedlivém atd.). Za správné a mravné bylo pokládáno to, co požadoval majoritní pán, i když je to v rozporu se současným pojetím. V této souvislosti se naskýtá otázka, do jaké míry měl poddaný poslechnout svého lenního pána. Většinou byla řešena každým jedincem intuitivně v závislosti na individuální míře mravního cítění. Pokud se toto individuální cítění u poddaného výrazněji odlišovalo od cítění jeho pána, bylo to pro poddaného obvykle zdrojem velkých problémů.
V období renesance se začal měšťanský stav prosazovat do šermu stejně jako to činil i v jiných oblastech života. Velkou souvislost to mělo i s postupným přenosem šermu do civilní sféry. V Itálii i v jiných zemích Evropy se šermíři začali sdružovat do volných klubů, spolků (u nás Fedrfechtýři, neboli “šermíři od píra”, v Německu Bratrstvo svatého Marka).
V Itálii zejména byly rozdíly mezi šlechtou a měšťany velmi malé. Souviselo to také s tím, že mnoho šlechtických rodů (a to i těch nejvyšších jako Mediciové, kteří se ve svých dcerách dostali mezi korunované hlavy a ve svých synech dokonce mezi papeže) pocházelo z měšťanského prostředí.
Obdobně liberálně se přistupovalo i k nemanželským potomkům. Ze společenského hlediska se na legitimitu původu již nebral takový zřetel. Význam měla pouze v majetkových záležitostech, nelegitimní potomci neměli podle tehdejšího práva nárok na dědický podíl na rodinném majetku. To se jim jejich rodiče snažili vynahradit alespoň kvalitním vzděláním podle zásady “když ti nemohu dát peníze, dám ti alespoň vzdělání, díky kterému si je snadno vyděláš.” Neodmyslitelnou součástí takovéto výchovy bylo samozřejmě i šermířské vzdělání.
Šermířské poznatky byly získávány soukromou nebo polosoukromou cestou od šermířských mistrů. Ti byli z titulu svého postavení následovníků středověkých rytířů samozřejmými nositeli a tím i učiteli etiky. Často proto bývali přizýváni jako rozhodčí v čestných sporech a jejich rozhodnutí byla všeobecně respektována. Sami také často nabádají své žáky, aby svého umění užívali uvážlivě a ,pokud je to jen trochu možné, aby se vyhýbali soubojům.
Dobový šermíř byl na rozdíl od nás zvyklejší na smrt. Běžně jí vídal bezprostředně kolem sebe a tak jí chápal jako součást života. Zatímco my jsme přece jenom zvyklí, že po zásahu a smrti na jevišti se zvedneme a provázeni potleskem obecenstva odejdeme do zákulisí, dobový šermíř si dobře uvědomoval, že smrt je nevyhnutelným koncem lidského bytí. Odtud také pochází pořekadlo, jehož původ můžeme hledat ve Španělsku “netasíš mne bez příčiny, neskryješ mne beze cti”. Tedy: do boje se pouštěj jen v nevyhnutelném případě, ale pokud již k němu dojde, bojuj s plným nasazením, aby jsi jej dovedl do vítězného konce.
Stejně jako na smrt byli lidé v dřívějších dobách více připraveni na strádání, fyzickou bolest a zranění. Z historie jsou známy mnohé příklady, kdy dokázali vojáci po velmi vyčerpávajících pochodech, často hladoví, zranění na těle (a to i tak, že by si dnes takové zranění vyžádalo dlouhodobou léčbu) pokračovat v boji. Také měli podstatně blíže k veřejnému projevování citů a to i těch nejniternějších. To se změnilo až když se v evropské společnosti začaly projevovat vlivy indiánských a východoasijských, zejména japonských kultur. Ty totiž považovaly takovéto citové projevy za známku slabosti, zženštilosti. S postupem času tyto projevy v naší společnosti nabyly vrchu a dnes nám neskrývané city našich předků připadají nepřirozené.
Lidé byli v té době rozděleni na mnoho více či méně uzavřených komunit. Ty sice nebyly až tolik uzavřené, jako třeba indické kasty, přesto však mezi nimi často docházelo ke vzájemným svárům. Příslušníci těchto komunit museli dobře zvážit, zda je v jejich postavení společensky únosné tasit zbraň proti sobě nedůstojnému protivníkovi, ať už kvůli morálním zásadám, nebo aby si ve své komunitě společensky nezadali.
b) etika historického šermíře v současnosti
Historický šerm má jednu velkou slabinu - často jej provozují lidé, kteří jsou toho nehodní, nedělají mu na veřejnosti čest. Mezi šermíři navzájem se velmi často projevuje nekulturní vystupování, jejich vzájemné výhrady se ventilují pomocí pomluv často nejhrubšího ražení. Velmi často je také pomlouvána věc bez vlastního poznání, která je známa pouze z doslechu. Konkurenčnímu boji se samozřejmě vyhnout nelze, měl by však být veden čestnými prostředky. Součástí etiky by měla být i snaha předkládat veřejnosti kvalitní programy, které nebudou kazit pověst šermířského stavu. I při zajišťování vystoupení je třeba s pořadateli jednat korektně.
Bohužel to, co velmi postrádáme, je něco jako šermířská komora , která by tyto záležitosti korigovala.
c) hygiena představení
Představení je rituál s přesně stanoveným začátkem průběhem a koncem. Stabilita výkonu je základním znakem profesionality. Závisí na přípravě představení – rozdýchání, uvolnění, rozcvičení, hlasové zkoušce (rozhýbání jazyka), přípravě rekvizit. Není nutné snažit se podávat maximální výkon. Lepší je fungovat vždy na stabilní úrovni 80 % než mít ve své výkonnosti výkyvy (jednou 100%, jednou 60%).
Vystoupení nekončí závěrečnou scénou. Je třeba po něm uklidit rekvizity, ošetřit zbraně. Dokud neodejdou diváci, je třeba se před nimi pohybovat plně vystrojeni, tak jako by vystoupení dosud běželo. Došlo-li v průběhu vystoupení k nějakým nepřesnostem, kiksům, neřešíme je ihned (a už vůbec ne ještě v zákulisí v průběhu vystoupení) ale až s dostatečným časovým odstupem.
Důležitá je i fyzická hygiena v prapůvodním smyslu slova. Na diváka nebude jistě působit nejlépe, když před sebou na jevišti uvidí neupraveného šermíře ve špinavém kostýmu. Ještě hůř na diváka působí, jestliže učínkujícího nejen vidí, ale i cítí. Vystupujeme, li v jednom dni vícekrát, je dobré míti mít některé exponované části kostýmu (košile, kabátec …) vícekrát. Je to sice finančně náročnější, ale vyplatí se to.
