Stručně o rytířských řádech Pyrenejského poloostrova I., Úvodem

Autor: Wolfram <(at)>, Téma: Kapitoly z historie, osobnosti , Vydáno dne: 19. 08. 1999



Z rytířských řádů jsou obecně nejznámější hlavně ty, které vznikly při křížových výpravách do Svaté země - templáři a johanité (na lazariány se už často zapomíná). Z těch dalších si možná někdo vzpomene na německé či livonské rytíře, jejichž úkolem bylo šíření křesťanství ohněm a mečem v Pobaltí, ale ani jimi není výčet zdaleka úplný. Silná skupina bojových řádů vznikla na Pyrenejském poloostrově a některé z nich si svou tradicí nezadají s těmi, které vznikly u bran Jeruzaléma. I na území dnešního Španělska a Portugalska byl k jejich založení pádný důvod, neboť značnou část území kontrolovali muslimové.

Jakkoliv od roku 1989 u nás vyšlo hned několik knih různé úrovně věnovaných dějinám různých rytířských řádů o alcantarském, calatravském, montenském, Kristově, avizském a svatojakubském řádu, se v nich nedočtete. I jinak podrobný Ottův slovník naučný poskytuje informace jen velmi kusé. Podobně dopadneme, když nahlédneme do Dějin Španělska a Dějin Portugalska (v Lidových novinách), z kterých jsem čerpal pro tento stručný úvod.

Za základní mezník v historii Pyrenejského poloostrova, od kterého se odvíjejí i dějiny reconquisty, je tradičně považován rok 711. V té době vizigótským královstvím zmítaly sociální nepokoje a spor o to, zda královský úřad bude obsazován podle principu dědičnosti či volitelnosti. Proti králi Roderichovi stáli šlechtici z rodu bývalého panovníka Wamby. Ti si na pomoc pozvali arabského vojevůdce Tárika, který s arabsko-berberským vojskem překonal Gibraltarskou úžinu a v bitvě u laguny de la Janda porazil a zabil krále Rodericha a po půl roce vítězně vtáhl do Toleda.

To byl ale jen počátek arabského tažení. Za ním začali přicházet další bojovníci a v rychlém sledu obsazovali města a území. Řady dobyvatelů, mezi nimiž převládali Berbeři, v roce 741 rozšířili Syřané. Země oslabená vnitřními nepokoji byla natolik v rozkladu, že k obsazení celého poloostrova údajně stačilo pouhých 10.000 bojovníků. Odpor vůči nájezdníkům by byl možná větší, ale arabští vojevůdci neměli zájem zbytečně si vytvářet nepřátele z místního obyvatelstva a brali křesťany pod svou ochranu. Za to pak vybírali zvláštní daně. Postupně se tak vytvořily dvě skupiny obyvatelstva - mozárabové, kteří zůstali u svého náboženství, a muladíové, kteří přestoupili k islámu. Změna víry nebyla vůbec nezištná, protože nově obrácení přívrženci Alláha neplatili daně, byli zbaveni otroctví a šlechta si mohla ponechat svá priviligia. V křesťanských státech Maurové dosazovali panovníky a poslušnost si vynucovali silou.

Arabskou expanzi se podařilo zastavit až majordomovi francké říše Karlu Martelovi v bitvě mezi Tours a Poitiers roku 732. Na vlastním poloostrově tehdy zůstalo jen na severozápadě království Asturie, které vzdorovalo a bořilo mýtus o neporazitelnosti maurských vojsk. Ani zde nebyla situace ideální, protože situaci opět komplikovaly vnitřní spory o dědičnost královského titulu. Konsolidovat zemi se podařilo až v první polovině 9.století Alfonsovi II. Tento panovník také vybudoval kostel nad údajným hrobem svatého Jakuba a ze Santiaga de Compostela tak učinil centrum boje proti nevěřícím.

Zatímco se podařilo upevnit křesťanské panství na severozápadě poloostrově, ukazovala se slabost maurského panství. První roztržky mezi arabskými vojevůdci se objevily už pár let po vylodění a také v 9 .století byla moc córdobských emírů omezená. Abdrrahmánovi III. se v první polovině 10. století sice podařilo sjednotit velkou část území, ale tento stav neměl trvat dlouho. Na začátku 11. století se umajjovský chalífát dostal do krize, která vyvrcholila roku 1031 jeho rozpadem na řadu tzv. taifských království. Životní úroveň v nich byla natolik vysoká a vojenská síla tak malá, že se role vyměnily a muslimští panovníci raději platili zlatem za mír svým křesťanským protějškům. Ti se tehdy už mohli opřít o autoritu Říma, takže byly vytvořeny základní podmínky pro nástup reconquisty.

Tažení za znovuzískání území na muslimech začali křesťané z Pamplony už v 10. století, ale jejich úspěchy byly jen dílčí. Počátky reconquisty, která trvala několik staletí jsou proto kladeny až do 11. století. Pamplonský panovník García Sánchez III. z Nájery roku 1045 obsadil město Callahoru a na území dnešního Portugalska o dvanáct let později zahájil boj s muslimy jeho bratr, král Leonu a Kastilie Ferdinand I. Výrazným zlomem pak bylo obsazení Toleda roku 1085. Reconquista se postupně rozšířila na území Aragonie a Katalánska, kde bylo proti muslimům podniknuto hned několik křížových výprav. Některé z nich dokonce časově předběhly tažení do Svaté země. Vůdčí postavou se stal aragonský král Alfons I. Bojovný, který se snažil dobýt strategicky důležitou Torotosu a Valencii a jemuž se podařilo získat Zaragozu a dolní Aragonii.

Právě v té době začala dozrávat situace k vytvoření prvních rytířských řádů. Válka s muslimy vyžadovala vznik oddílů, které by byly ukázněné, vycvičené, morálně na výši a které by nevyžadovaly hotovost z královské pokladny. Inspirace z Palestiny, kde první řády už existovaly, tak určitě přišla vhod.