První šermíři se letos před veřejností již objevili v souvislosti s jarním otevíráním hradů, ale za skutečný začátek sezóny bývá považováno setkání na Libušíně, které již osmým rokem pořádá skupina Kyrius. Tentokrát velkolepá akce připadla na sobotu 25.dubna a zúčastnilo se jí kolem 1500 lidí v dobových kostýmech, přičemž zhruba dvě třetiny se střetly v samotné bitvě. Tomu odpovídalo i množství diváků, které šerm a skutečně zdařilé počasí vylákalo ven – podle pořadatelů si lístek koupilo kolem 9000 lidí (5000 dospělých, zbytek děti). Nevylučuji, že jich tam bylo i více, protože asi ne každému se chtělo platit 40 korun, když se tomu mohl vyhnout. Zájem byl takový, že zkolabovalo autobusové spojení s nedalekým Kladnem a začátek hlavní části programu musel být o chvíli odložen.
Stejně jako loni byla bitva zasazena do jednoduchého příběhu ve stylu fantazy, který umožňuje zapojení bojovníků z různých období. Princ Argan, který byl loni ještě malé děcko, za rok vyrostl do věku 18 let a ujal se vlády po svém otci. Problém mu ale dělal jakýsi Thorgan, jenž stál v čele nerytířsky se chovajících rytířů Temného řádu. Ti využili občanské války a zotročili část obyvatelstva. Divák byl vtažen do děje v okamžiku, kdy před vsí Thorganových zloduchů stane vojsko našeho klaďase. K bráně přijeli dva jezdci, aby vyjednávali, což bylo také jediné vystoupení koní. Pochopitelně se nedohodli, takže bitva mohla začít. Jak už to u takových akcí bývá, létaly šípy, zahřměla děla, lépe či hůře odění bojovníci do sebe bušili, až se plechy ohýbaly, a nakonec zvítězil „ten hodný“, což považuji za již poněkud nudné klišé. Na můj vkus se na konci také málo znásilňovalo, ale nebyl jsem večer v ležení vítězů, takže snad tam... Za slušnou dávku realismu považuji, že organizátoři za odborného dohledu nechali ves lehnout popelem.
Zvlášť bych se chtěl zmínit o palných zbraních. Jenom děl jsem napočítal úctyhodných dvanáct kusů a našel jsem mezi nimi opravdu dvě zajímavůstky. Jednou byla tzv. rychlice, kterou uvidíte na fotografii, a tzv. varhany, jež byly v tomto případě čtyřhlavňové. Překvapivě v hojné míře zde byly zastoupeny i píšťaly. Střelcům nechci sahat do svědomí, ale skutečně všechny prošly zkušebnou? Někteří totiž na první pohled odpalovali své zbraně s obavami. U několika píšťal mi trochu vadilo, že jejich hlavně byly očividně dělány na soustruhu - asi nemohu chtít všechno.
Bitva byla sice hlavní ale nikoliv jedinou součástí programu. Doprovázelo ji tržiště, kde se podle mého názoru za přijatelný peníz (ne u všech prodávajících) člověk mohl vyzbrojit od meče až po plátovou zbroj. Jelikož nešermuji, ochutnal jsem alespoň medovinu – nejlevnější a na alkohol asi i nejslabší stála 13 korun za pohárek. Chuťově však byla vynikající. Jelikož jsem díky vstřícnosti pořadatelů, kterým tímto děkuji, dostal povolení ke vstupu do tábora, mohl jsem si prohlédnout i stylově ušité stany. Poněkud mě ale zamrzela laxnost většiny skupin historického šermu, které přes opakované prosby organizátorů před bitvou odmítaly cokoliv předvést na vyhrazeném prostranství a raději hned vedle chlemtaly pivo (konzumace alkoholu byla u účinkujících zakázána). Byla to jediná příležitost k tomu, abych si zblízka mohl vyfotografovat bojovníky v akci. Je to však i jejich chyba, protože se tak nemohou vidět ve fotopříloze.
Celkový dojem z akce ale byl velice dobrý – zkušenosti skupiny Kyrius z předchozích ročníků byly znát. Zvládnuta byla pořadatelská práce, takže v rámci možností panoval řád, o čemž svědčí i to, že bitvu přežili všichni účastníci a diváci (pouze tři drobná zranění jsou přijatelný výsledek). Slabostí při takových příležitostech obvykle bývá zvukový doprovod. Komentátor tentokrát netrpěl všemi logopedickými vadami, jak je obvyklé, a také improvizovaný zvukový doprovod odpovídal tomu, co se na scéně dělo a jenom pohled na celou řadu kostýmů za to vstupné stál. Můj návrat domů již posílenou kladenskou dopravou tedy poněkud zhyzdil jen pohled na stráň, kde seděli diváci. Tomu, kdo tu spoušť musel uklízet, jsem skutečně nezáviděl. To už ale je jiná pohádka než ta o hodném Argantovi a zlém Thorganovi.
Úmyslně jsem se vyhýbal kritice úrovně kostýmů a zbraní, protože u masových akcí lze jen těžko zajistit určitou jednotu. Jedna věc mě však zarazila – disproporce mezi meči a štíty. Většina účastníků setkání dala přednost „jedenapůlručkám“ (tzv. bastardům) před jednoručními meči a zcela zapomněla na štít.
Delší meč vypadá jistě „chlapáčtěji“ i atraktivněji při simulaci boje dvou mužů, ale pro bitvu asi není nejlepší. Omezený prostor v boji totiž nedovoluje u delší zbraně bodnutí, dostatečný nápřah na sek, ani včasné vykrývání ran. O tom, že bojovníkova paže se manipulací s těžším mečem dříve unaví už vůbec nemluvím (skutečné bitvy netrvaly desítky minut ale často i hodiny). Delší meč by měl opodstatnění u jízdy, kde jezdec má více prostoru pro nápřah a navíc musí „dosáhnout“ i na pěšáka.
Proto se mi zdá účelnější i správnější u peších bojovníků použití lehčího jednoručního meče v kombinaci se štítem. Ve prospěch tohoto tvrzení svědčí i stav mečů použitých při několika šermířských setkáních – jsou ztupené, na břitech mají několik milimetrů hluboké zuby a více než zbraň sečnou připomínají zbraň údernou. Taková devastace meče vzniká údery „ostří na ostří“. Při použití štítu se dá rána buď odrazit, takže si meč ztupí jen protivník, nebo „sklouzne“.
Pokud tě, čtenáři, ani toto nepřesvědčilo, představ si, že proti tobě stojí skuteční lučištníci a střelci z kuší, kteří dokáží prostřelit i plátovou zbroj (většina luků použitých v Libušíně by byla nebezpečná jen drobným hlodavcům) a pak jistě oceníš užitečnost štítu. Bohužel, skutečně dobře udělané štíty, které jsem při setkání viděl, bych spočítal na prstech. Patrně ze strany šermířů o ně není velký zájem, takže výrobci se jim příliš nevěnují.
Při fotografování jsem se úmyslně nezajímal o zachycení akce, ale spíše o popisnost. Byla to tak trochu z nouze ctnost, protože na vzdálenost, z níž bych fotografoval vlastní bitvu, by vypovídací hodnota snímků byla minimální. Protože jsem tam viděl s fotoaparáty více lidí, určitě na Internetu narazíte i na akčnější záběry.
1. Asi nejlépe oděný pár, který jsem zde viděl. Odhaduji na 14.-15.století; třetí postava je oblečena do kostýmu z doby pozdější. Líbila se mi hlavně poctivost zpracování, věrnost stylu a smysl pro detail.
2. Pěkně dobově oblečený prodavač mě také potěšil. Límeček z lišky přišel na 1200 korun.
3. Zátiší děla s pavézou mi připomnělo Troubleho slabost pro husitství.
4. Skotský kilt v české krajině působil poněkud exoticky.
5. Pár věcí od mistrů platnéřů. Zaujaly mě hlavně štíty.
6. Takový „hrubý kus“ potěšil každého zájemce o palné zbraně. Tzv. rychlice se totiž nevidí každý den. Na fotografii je bez výměnné komory, která umožňoval rychlejší střelbu.
7. Výběr toho správného meče.
8. Plátovou zbroj jsem původně chtěl vynechat, ale nakonec jsem slib porušil.
9. K vidění byli i rytíři na koních. Jeden měl kromě koně také brýle. Že by se ale v bitvě zvláště angažovali, jsem si nevšiml.
10. Do vojenského ležení pouštěli jen osoby v historických kostýmech nebo na povolení (jakási psí známka). Takže děkuji organizátorům, že mi umožnili vyfotografovat tyhle pěkné stany.
