Je nejmladší z trojice duchovních křižáckých řádů středověku. Jeho počátky souvisí s německým špitálním bratrstvem Damus Hospitalis Sanctae Mariae Teutonicorum in Jerusalem, které bylo založeno měšťany Lübecku a Brém při obléhání Akkonu v roce 1190. Císař Fridrich I. vzal řád pod svou ochranu a následujícího roku jej potvrdil i samotný papež Kliment III. Prvotním posláním řádu bylo nahradit starý německý řád v Jeruzalémě, jenž byl potlačen Salladinem a později se přeformoval v řád johanitů. Roku 1199 byla dokončena proměna původního špitálského bratrstva v samostatný rytířský řád, který byl určen zejména k boji proti nevěřícím.
Podporován německými knížaty i samotným císařem se řád brzy rozmáhá a získává značné majetky nejen ve Svaté zemi, ale i v jižní a střední Evropě. Roku 1210 nastupuje do úřadu velmistra (v pořadí čtvrtý) Heřman ze Salzy. Roli zprostředkovatele mezi císařem Fridrichem II. a papežskou stolicí obratně využil k dalšímu povznesení řádu.
Roku 1211 udělil uherský král Ondřej II. řádu část území, ale řádoví rytíři byli povinni chránit i Sedmihradsko proti nájezdům tureckých Kumánů. O darované území přišel řád po 14 letech, a tak se centrum řádu pozvolna začalo přesouvat na sever do Pruska.
Řád pozval na pomoc proti pruským nájezdům mazovský vévoda Konrád I. po nezdařeném pokusu o vytvoření vlastního rytířského řádu Kristova. Roku 1230 postoupil Konrád I. řádu zemi chelmskou na dolní Visle. Velmistr Heřman vymohl u císaře i u papeže, aby byl řád uznán za římský stav s územím, jehož dobude na pohanech. Roku 1233 začíná pod vedením landmistra Heřmana z Baltu expanze na východ, kdy je dobytá země podrobena christianizaci a je zajišťována soustavou pevných hradů (roku 1225 a 1268 podnikl do Pruska výpravu i český král Přemysl Otakar II., aby se taktéž podílel na christianizaci a založil město Královec). Dochází i ke germanizaci obyvatelstva a k pevnému usazování řádu (včetně vzniku silně opevněných měst jako např. Toruň či Chelmno) v těchto krajích.
Roku 1237 byl řád doplněn bratrstvem Mečových bratrů (založeno 1202 livonským biskupem Albrechtem z Büzhövedennu a potvrzeno papežem Inocencem III.), které si i po splynutí s německými rytíři podrželo svou vlastní konstituci a bylo podřízeno vojmistrovi dosazovaným německým řádem. Bratrstvo Mečových bratrů bylo pro německé rytíře velkou oporou, neboť ovládalo oblast Livonska (území dnešního Lotyšska a Estonska) a Kuronska (území dnešního Lotyšska, západně a jihozápadně od Řežského zálivu).
Díky výbojům na východě křižáci dosáhli novgorodského území a oblehli město Pskov. Expanze byla zastavena až v roce 1242 porážkou křižáků Alexandrem Něvským na ledě zamrzlého Čudského jezera.
Prvním polským knížetem, který si uvědomil nebezpečí rozmachu řádu a vystoupil proti němu, byl pomořanský kníže Svatopluk. Jeho záměrem bylo odříznout území řádu od říšského území. Středem zájmu se stalo severozápadní pobřeží poblíž Gdaňska, ale řád nebyl ohrožen ztrátou celistvosti jen zde - na východě to byla litevská Žmuď, která se vklínila mezi pruskou a livonskou državu.
Roku 1291 padl Akkon a řád tak pozbyl veškerého majetku v Palestině. Vrchní velení řádu se přesunulo nejprve do Benátek a roku 1309 dostali křižáci město Malbork (Marienburg) v Prusích, které se staly řádovou zemí. Tehdy dochází k největšímu rozmachu slávy řádu. Je dobyta Žmuď, východní Pomořany s Gdaňskem, což se stalo i přes vojenskou pomoc Jana Lucemburského, který se do Prus několikrát vydal. Nakonec nově dobyté území bylo potvrzeno polským králem Kazimírem III. Velkým roku 1343 mírem v Kališi.
Ovšem dalším vojenským cílem řádu se od poloviny 13. století stala pohanská Litva. Boj byl veden s velkou ukrutností na obou stranách, ale válečné štěstí byla vrtkavé a žádná z bojujících stran nebyla schopna zvrátit vítězství na svou stranu.
Úspěchy německých rytířů byly dány i pevnou organizací řádu. Ten byl organizován územně od řádových provincií, zvaných baillivy, v čele se zemským komturem (Landkomtur), jemuž podléhali představení jednotlivých komend (komtuři). Členové řádu se od počátku dělili na tři základní skupiny - rytíře, kaplany a sloužící bratry. Ve 14. století byl počet členů dvou posledních skupin určen na šest v každém konventu. V čele stál kněz (často současně komtur), pak kaplan a další funkce byly většinou již hospodářského charakteru (správce sýpek, kuchyně atd.) V čele celého řádu stál doživotní velmistr s radou pěti vysokých hodnostářů, který měl absolutní moc na ostatními rytíři. Jednou v roce probíhala generální kapitula řádu s mocí kontroly a legislativy. Nejstarší dochované zprávy o organizaci řádu jsou z první poloviny 13. století. Členové řádu byli většinou šlechtického původu, často se jednalo o druhorozené syny, kteří neměli převzít rodový majetek. Rytíři nosili černý talár, bílý plášť s černým heroltským křížem. Vedle těchto plnoprávných bratrů patřili do řádu i milosrdní bratři a sestry ve špitálech, kteří stejně jako ostatní světské osoby zastávali "hodnost" polobratrství.
Koncem 14. století začíná sláva řádu blednout. Litva byla připojena k Polsku, christianizována a tím pozbývaly nájezdy na Litvu své opodstatněnosti. Řád získal v polskolitevské unii mocného nepřítele a snaha o koupi braniborské marky vychází naprázdno. Proto tedy dochází 15. července 1410 k bitvě u Grünwaldu, kde se střetlo křižácké vojsko se spojeneckou armádou (bitvy se účastnili i čeští rytíři a žoldnéři, na polské straně bojoval Jan Žižka z Trocnova) vedenou Vladislavem Jagellem. Křižákům velel velmistr Ulrich a vojsko čítalo asi 21 000 jezdců. Bitva se pro křižáky vyvíjela celkem dobře, zlomem však byla předčasná kapitulace chelmského konventu vedeného Mikolajem z Ryňska. Křižáci byli poraženi a tato bitva se stala přelomem v dějinách řádu.
Řád podstoupil Vladislavovi Jagellovi Žmuď a začal trpět nejenom vnějšími, ale i vnitřními hospodářskými problémy - svým způsobem totiž omezoval rozvoj měst a objevovala se i nespokojenost s absolutní vládou velmistra. Nemalou roli sehrála i nespokojenost stavů s daněmi vybíranými pro válečné potřeby řádu. Stavy se sloučily v tzv. Pruskou jednotu, která vypověděla poslušnost velmistrovi a polská strana ve "dvanáctileté válce" (1455 - 1466) německé rytíře dokonale pokořila. Řád byl nucen podstoupit Pomořany, Chelmno, západní Prusko a východní část mu byla udělena pouze jako polské léno. Snahy o obnovení staré moci řádu, ač podporované papežem i císařem, byly neúspěšné - činnost řádu ztratila své opodstatnění, a tak i podporu a zájem evropského západu. Marná byla i snaha pozvednout řád volbou velmistra z panujících rodin. Když v roce 1525 přijal velmistr Albuch luterství, dostal Prusy jako dědičné vévodství z ruky polského krále. Hlavním sídlem představeného se stala komenda v Mergentheimu, ale působení řádu v Prusích postupně končí.
Od 17. století se řád usídloval zejména na území Moravy a Slezska. Po zrušení jeho domů v Německu roku 1815 si udržel své pozice především v zemích habsburské monarchie. Hlavním sídlem velmistra se stal Bruntál. Od roku 1929 byl řád organizován jako žebravý a o devět let později měl čtyři provincie (baillivy) - československou, rakouskou, italskou a lublaňskou. V roce 1939 byl řád zrušen a na nových organizačních základech obnoven až v roce 1945.
Vedle prvotního poslání - charitativní služby, se u německých rytířů snad nejvíce ze všech středověkých rytířských řádů uplatnila jejich militantní složka. Spojení s mečovými rytíři znamenalo vytvoření silné bojové síly, schopné přejímat náročné misijní úlohy. Jako předvoj křesťanství v boji proti pohanským Prusům, Litevcům i Turkům sehrál řád za podpory mnoha evropských panovníků důležitou roli v dějinách zemí střední a východní Evropy. Jeho působení bylo vždy provázeno i činností kolonizační a hospodářským podnikáním. Řád vynikal dokonalou hospodářskou organizací svých panství, v nichž byl suverénním vykonavatelem politické, soudní i finanční správy. Od samého počátku přejírnali rytíři i správu inkorporovaných farních kostelů a v některých místech i povinnost zřizování špitálů.
Od druhé poloviny 16. století, kdy se zúžila původní funkce řádu, pracovali rytíři především jako kněží v duchovní správě.
Do Čech přišli němečtí rytíři krátce po roce 1200. Stará česká bailliva, zahrnující Čechy, Moravu a Slezsko čítala před rokem 1420 velký počet komend, špitálů a řádových far. V Čechách to např. byla Praha, Jindřichův Hradec, Chomutov, Havlíčkův Brod, Cheb, Hradec Králové, Plzeň, na Moravě Slavkov u Brna, Moravský Krumlov, ve Slezsku Opava či Krnov. Většina z nich zanikla během husitských válek nebo krátce po nich. Z novějších řádových domů nabyla na významů od 17. století zejména Opava, řád získal také panství Sovinec, Bouzov, Dolní Dlouhou Loučku. Od roku 1621 byl v držení německých rytířů statek Bruntál, jako sídlo zvláštního místodržícího pro správu řádových majetků na Moravě a ve Slezsku. V současné době obnovuje řád svoji činnost na Moravě.
Pokud jste dočetli až sem, tak Vám přeji mnoho štěstíčka, zdravíčka, lásky, pohody, radosti, veselosti, spokojenosti a spoustu zajímavých zážitků (nejen středověkých) v Novém roce "99".