Jak pan Adam běhal ke kroužku,

Autor: Wolfram <(at)>, Téma: Kapitoly z historie, osobnosti , Zdroj: Olivová Věra: Lidé a hry, Olympia, Praha 1979.
z Valdšt, Vydáno dne: 16. 03. 2001




Jestliže ve 13. století byly turnaje na vrcholu a na přelomu 15. a 16. století prožívaly pod španělským vlivem svou renesanci, o sto let později už z nich zbyl jen stín bývalé slávy nezřídka značně zkarikovaný. Tak jako z rytířů - válečníků se stávali více diplomati a úředníci, i jejich zábavy ztrácely na tvrdosti a získávaly na honosnosti. Srážky celých skupin těžce obrněných pánů v 17. století byly výjimečnou událostí. V období odeznívání nebezpečných turnajů se do módy dostávají disciplíny méně krvavé, které původně byly jen průpravou pro rytíře - např. "běhání ke kroužku nebo ke kvintaně".

O těchto šlechtických kratochvílích nám ve svých denících zanechává poznámky i významný český šlechtic Adam mladší z Valdštejna (1569-1638), strýc slavnějšího Albrechta, velmož, konvertita ke katolicismu, nejvyšší purkrabí Českého království a loajální úředník několika habsburských panovníků. Z jeho strohých zápisků vyplývá, že právě " běhání ke kroužku" bylo jednou ze zábav, které alespoň vzdáleně připomínaly turnaje, nejčastější následováno s odstupem kvintanou.

běhání ke kroužku...
běhání ke kroužku...

Pan Adam si naštěstí asi každé takové zápolení do svého deníku poznamenával stejně poctivě jako své střídavé výhry a prohry ve vrhcábách, a tak víme, že například v roce 1607 "běhal ke kroužku" hned sedmnáctkrát a nikdy neopomněl poznamenat, kdy dostal "dank za nejpěknější špís", tedy kdy byl vyhlášen nejlepším borcem soutěže. To byl ovšem v tomto ohledu velmi vydařený rok. Klání nemuselo mít nutně charakter slavnosti s přítomností "fraucimeru", spíše bylo spolu s "ježděním se sokoly a chrty" nebo s "lovem na svině, jeleny či daniele" ukrácením dlouhého odpoledne při společenském setkání třeba jen dvou šlechticů, kteří pak po bohaté večeři zasedli k hernímu stolu, kde při hře v kundule, pasadiens, pikety či vrhcáby (míněna desková hra) dokázali přijít o částky, za něž by se dalo pořídit hned několik vynikajících jezdeckých koní. Výhodou běhání ke kroužku byla jednoduchá pravidla a nenáročnost na rekvizity. Jezdec měl za úkol v trysku na své kopí navléct zavěšený kroužek. Z toho vyplývá, že se dalo provozovat prakticky kdekoliv a kdykoliv. Tedy žádná nákladná zbroj, žádné tribuny pro diváky, stačil kůň, kopí a kroužek. To hru možná trochu zvýhodňovalo před jinak prostou kvintanou, při které musel jezdec obvykle zasáhnou štít figuríny. Jednoduché zařízení nemuselo být vždy k dispozici. Šlechtici zdržující se v tehdejší Praze k zápolení využívali přilehlé obory, včetně té u letohrádku Hvězda. Nejednou si s nimi vyrazil i císař Matyáš. Zajímavé je, že žádnou roli nehrálo ani roční období a tak vyráželi za svou oblíbenou zábavou třeba i v lednu nebo v únoru. Pochopitelně nesmělo "běhání ke kroužku" chybět ani při slavnostech, zvláště často bývá zmiňováno při svatbách, kdy se soutěžilo někdy i několik dní za sebou. Taková klání už samozřejmě byla honosnější a pořádala se také v tehdy populárních převlecích, neboli "maškarách" či "invencích". Už dříve jsou turnaje konané v "maškarách" připomínány například v Itálii. Ačkoliv i při těchto příležitostech hrála hlavní roli zručnost, neopomínal pan Adam okomentovat, jestli se mu kostýmy líbily. Bohužel, sám vzpomíná jen své převleky za krysaře a za mouřenína, který nebyl v té době zrovna originální. Postupně jakoby karikující prvek začal při turnajích převažovat, až z nich udělal spíše komedii.

Ceny pro vítěze byly symbolické. Nejzdatnější jezdec obvykle dostal od některé z přihlížejících dam věnec, někdy navrch prsten nebo koflík. Ve srovnání se sumami, které se pohybovaly v hazardních hrách, se jednalo o ocenění veskrze čestné.

Deník Adama mladšího z Valdštejna se nedochoval kompletní, a tak nemůžeme určit, do kolika let se šlechtic této zábavě věnoval, ale ještě v roce 1617, tedy v době kdy mu už bylo 48 let, se zúčastnil hned několika soutěžení. Záznamy z dalších dvanácti let chybí, takže se můžeme jen domnívat, že válka zábavě asi moc nepřála. V roce 1929 ještě běhání "ke kroužku a ke kvintáně" zmiňuje, ale podle všeho už jen jako divák. S pasivní úlohou se tak úplně nespokojil. Osobně vybíral koně k slavnostem a alespoň jako rozhodčí se roku 1631 účastnil "běhání k nedvědu, k jelenu a k sviná(m)".

Deníky, které se dochovaly, končí zápisem 31. prosince 1633, tedy krátce před zavražděním jeho synovce Albrechta v Chebu. Také sám autor umírá smrtí z dnešního pohledu poněkud kuriózně - v pražském paláci Viléma Slavaty slavil tak důkladně, že v "užralství" spadl z nosítek a pak ze schodů. Ke zlomené noze se přidaly komplikace a pan Adam po měsíci na lůžku umírá.